Hajnalka Péter (Lakvar): Kladu si otázku, kdo vlastně jsem

Rozhovor s Hajnalkou Péter ze skupiny Lakvar

Jak ovlivňuje zvuk kapely Lakvar to, že každý z jejích členů pochází z jiné země?

Nad tím, že každý z nás pochází z jiné země, moc nepřemýšlíme. Každý prostě do kapely přináší to, k čemu má blízko. Zura například působil v 90. letech v jedné velmi slavné alternativní kapele a tyto zkušenosti nám předává. Každý přichází také se svým nástrojem, Zura například vedle kytary hraje na gruzínský nástroj panduri. Všechno to dáme dohromady, každý přinese nějaké nápady a také své kořeny, a prostě děláme společně hudbu. Já například pracuji se sbírkami mé matky a sama vyhledávám v archivech další písně. A kromě toho tvoříme nové skladby.    

Častým tématem lidových písní jsou války. Dá se podle vás folklor vnímat jako něco, co tematicky souvisí se současnou situací v Evropě, kdy zuří válka na Ukrajině?

Se současnou situací nesouvisí pouze lidová hudba, ale hudba obecně. Prožíváme určitá traumata a potřebujeme se bavit a tato traumata překonat. A právě to je jedna ze základních vlastností hudby, že nám pomáhá přežít. Například ukolébavky a podobné skladby mají sílu uzdravovat a zapomenout na bolest.    

Vydali jste zatím dvě alba. Jak se od sebe liší?

V případě prvního alba jsme si prostě řekli, že to zkusíme. Písně jsem měla ve svém srdci a šlo to všechno velmi rychle. Naše druhé album Fiction and Folklore vznikalo už jako koncept, a to v době epidemie covidu. Působím také jako herečka ve vícejazyčném divadle KULA Compagnie, které propojuje umělce z různých zemí. V rámci tohoto kolektivu jsem pátrala po určitých informacích o své rodině a vždy jsem se dostala k otázce kořenů. Žiji v diaspoře v Německu a stále si kladu otázku, kdo vlastně jsem. Jsem poloviční Maďarka a poloviční Bulharka. Pořád musím vysvětlovat, kdo vlastně jsem, a nikdy to nekončí. Nikdy to není dost dobré. Jako by něco pořád chybělo. A stále se nabízí ta velká otázka – kde jsou opravdu moje kořeny? A celé tady to pátrání po „pravdě“ je ve skutečnosti fikce. Je to, jako když vám přijde dopis od vašich blízkých, kteří v něm tvrdí, jak je všechno nádherné. Nepopíšou skutečný každodenní život s jeho problémy. Až když si toto všechno uvědomíte, jste svobodní, protože můžete vytvořit, co chcete. Můžete stvořit svůj vlastní příběh.    

Jste mezinárodní kapela, ale působíte v Německu. Jak snadné, případně náročné to je?

Hrát v Německu je velmi náročné. Měli jsme například poslední koncert v okolí Stuttgartu a jeho pořadatel poté odešel do důchodu. Po něm nastoupil mladší člověk, a když jsem se jej zeptala, jestli bude pořádat koncerty world music, řekl, že ne. Že je to hudba pro šedesátileté a starší. V Německu se tedy musíme potýkat se spoustou klišé. Nezvou hudebníky, jako jsme my, protože nenosím květiny ve vlasech ani určitý typ oblečení. A když na ně promluvím plynulou němčinou, jsou zklamaní, že nemám maďarský přízvuk, že by to asi bylo zajímavější. Je to smutné, ale opravdu jsou to samá klišé. Je to tedy mimořádně náročné. Německo má tedy daleko k tomu, aby chápalo a vnímalo dnešní globální hudební scénu. Naopak jsme rádi, že můžeme hrát poměrně často tady v Maďarsku. Loni jsme vystoupili například na festivalu Sziget, letos budeme ještě jednou hrát v Budapešti. Ale pokud jde o Německo, je pravda, co říkám.    

Ovšem máte německého vydavatele…

Ano, alba nám vydává Christian Pliefke. Zrovna teď jsem o něm mluvila s lucemburským novinářem Willym Klopotkem. Hledala jsem nějaké vydavatelství. Napsala jsem Christianovi a poslala mu naše nahrávky, a on okamžitě zavolal zpět, zajímal se o to, byl otevřený, přirozený. Hned jsem věděla, že mluvím s opravdu krásnou lidskou bytostí. Jsem vděčná za tyto lidi, kteří se zajímají o to, co děláme.