Gurdjieff Ensemble: „Svět je okno a já jsem unavený z jeho oblouků“

Rozhovor s Levonem Eskenianem, uměleckým vedoucím souboru The Gurdjieff Ensemble

Nedávno vám vyšlo nové album Zartir. Jakou hudbu obsahuje?

Slovo Zartir znamená v arménštině probuzení. My tím myslíme: „Probuď se ze svého pohodlného spánku,“ což souvisí se současnou situací lidstva a s jeho vztahem k přírodě a také s myšlenkami Georgije Ivanoviče Gurdžijeva. Autorem titulní skladby je Baghdasar Dpir, což byl arménský básník a hudebník, který se narodil v Konstantinopoli. Na albu dále máme skladby od Gurdžijeva, který byl filosof, narodil se v Arménii a cestoval po Blízkém východě a Asii. Hlásal harmonický rozvoj člověka a hudba byla velmi důležitou součástí jeho učení. Naše první album obsahovalo jeho úpravy lidových písní a na novém albu je to jeho hudba určená k posvátnému pohybu a tanci. Jedná se o tance, které mají posilovat naše soustředění. Gurdžijev poukazoval na to, že se lidé rozptylují podněty zvenčí a že je třeba, aby se soustředili na sebe. Jeho cílem bylo, aby člověk pracoval na svém vlastním rozvoji, což je obsahem jeho učení včetně hudby. Dalším autorem, kterému se na novém albu věnujeme, je Sarať-Nova, trubadúr, který žil v 18. století. Byl Armén, ale působil jako dvorní pěvec na dvoře gruzínského krále Erekla II. Psal písně ve třech jazycích – v arménštině, v gruzínštině a v kavkazské turečtině. Byl to vlivný autor, a to od doby, kdy žil, až do dnešních dnů. Ovlivnil mnoho umělců včetně například významného režiséra Sergeje Paradžanova, který o něm natočil film Barva granátového jablka. Dalším autorem na našem albu je Jivani, což byl také trubadúr, který působil v 19. století v arménském městě Gyumri. Jivaniho píseň, kterou jsme na album zařadili, pojednává o žárlivosti, což je dnes také aktuální téma. Písně od Sarať-Novy mají spíše duchovní charakter. Kritizují lidské jednání a zejména to, jak všechno chceme, ale zapomínáme na duchovní podstatu. V jedné písni se zpívá: „Svět je okno a já jsem už unavený z jeho oblouků. Kdo se do nich dívá, trpí, protože pravda už nemá cenu, lidé dávají přednost jiným věcem.“    

Má hudba všechautorů, které jste vyjmenoval, něco společného?

Gurdžijevova tvorba vychází z východní, arménské a blízkovýchodní hudby. Já na tomto albu představuji i jeho skladby inspirované hudbou východní Asie, protože on při svých cestách navštívil i Indii a Čínu, a i tam čerpal inspiraci. Jedna skladba například pochází z čínského Kašgaru, kde pozoroval místní tance. Skladby ostatních autorů, Jivaniho, Sarať-Novy nebo Baghdasara Dpira vycházejí z arménské trubadúrské tradice a Gurdžijev z ní vyšel také. Jeho otec, který žil v 19. století, byl také trubadúr a svého syna bral na setkání těchto hudebníků z různých částí Blízkého východu a Asie. Jednalo se o tradiční soutěže, při nichž zpěváci improvizovali na různá aktuální témata. To byla tedy pro Gurdžijeva velká inspirace. Tím pádem všechny písně na albu spolu hudebně i tematicky souvisejí. Dám vám příklad. Už jsem říkal, že titulní píseň s názvem Vzbuď se, složil Baghdasar Dpir. Ale její téma souvisí s Gurdžijevovými myšlenkami – s tím, že lidé jsou ponořeni do hypnotického stavu a měli by se probudit ze svého mechanického života, soustředit svou mysl a emoce a v tom má hodně pomoci právě hudba.    

Vydáváte alba u prestižního německého vydavatelstí ECM, které má svou vlastní estetiku. Je náročné se do ní vejít?

Nás oslovil přímo majitel vydavatelství Manfred Eicher. V roce 2008 viděl náš koncert v Jerevanu a zalíbilo se mu to tak, že nám hned nabídl nahrání a vydání alba. Firma ECM má svou vlastní estetiku, a s Manfredem Eicherem tedy hovoříme o zvuku a o čistotě hudby. Nezáleží mu na tom, jestli vydává lidovou hudbu, jazz nebo hudbu vážnou. Důležité pro něj je, že se jedná o opravdovou hudbu bez jakýchkoli zábavních prvků. My tuto estetiku sdílíme, což souvisí opět s Gurdžijevovými myšlenkami. Mám pocit, že my, kteří máme západní klasické hudební vzdělání, občas zapomínáme na to nejpodstatnější, a sice na hudbu samotnou. Tolik se věnujeme technice hry, nástrojům, až se utápíme v mechanickém hraní, v němž se ztrácí podstata hudby. Ta by měla být oduševnělá a mělo by záležet na každé barvě a zvuku. Když spolu lidé hrají nějakou hudbu, měli by tvořit celek. I když je na pódiu deset hudebníků, měla by být zřejmá jejich jednota.    

Novodobá historie Arménů obsahuje pohnuté momenty – od genocidy na začátku 20. století až po nedávné události v Náhorním Karabachu. Ovlivňuje vás to při tvorbě?

Samozřejmě nás to ovlivňuje. Genocida Arménů probíhala před sto lety a my bychom si řekli, že se lidstvo poučilo a že se to nebude opakovat. Jenže lidé ještě nedošli do takového stádia, aby chápali, co je v životě důležité. Před pár týdny bylo 120 000 Arménů nuceno opustit Karabach po devíti měsících blokády a strádání. Situace v Jerevanu je nyní velmi náročná. Mnoho lidí se snaží najít své místo k životu. A to se samozřejmě dotýká i naší hudby a toho, jak my vnímáme svět. Myslím, že by se tyto věci měly změnit. Že by lidé na celém světě měli spolupracovat, aby našli řešení těchto problémů. Tyto věci by se už nikdy neměly opakovat.   

Dá se hudbou něco změnit?

Víte, toto jsou všechno geopolitická témata. Vlády rozhodnou a prostí lidé většinou trpí. Jenže lidé by si měli o svých věcech rozhodovat sami a vlády by jim naopak měly sloužit. Aby to fungovalo, musíme začít u poznání sebe sama. Zvykli jsme si raději poučovat druhé, ale měli bychom v první řadě učit sami sebe. Je důležité znát historie a to, jak lidé v různých situacích fungují. Všichni jsme totiž stejní. A tak když známe sebe, můžeme znát i ostatní. Zde bychom měli začít. Pak to bude fungovat.