Driss El Maloumi: Marocký Agadir nabízí spoustu výzev

Rozhovor s marockým loutnistou Drissem El Maloumim

Jaká byla vaše cesta k hudbě?

Jako každé dítě jsem navázal své první kontakty se světem zvuku a hudebních frází díky své matce, která měla krásný hlas, přestože nikdy nezpívala na pódiu. Ona mi předala první melodie. Jinak jsem měl jako každé dítě v našem městě rád fotbal, ale také různé bubínky. To patřilo k našemu dětství. Postupně jsem se stal členem pěveckého sboru a začal jsem vnímat hudbu prostřednictvím písní. Začal jsem studovat na naší malé konzervatoři v Agadiru, kde jsem měl také první koncerty. Postupně se to všechno na sebe nabalovalo, ale mohu říct, že mě vždy přitahovalo vytváření nových hudebních frází, inspirovaných jednak tím, co jsem v té době prožíval, jednak snahou vést dialog a říct něco nového, pojmenovat věci vlastními slovy a ze svého vlastního úhlu pohledu.  

Pocházíte z Agadiru, moderního města ve středním Maroku, které bylo de facto přestavěno po ničivém zemětřesení ve druhé polovině minulého století. Jak moc je pro vás Agadir inspirativní?

Pro mne je mimořádně důležitý klid, který v Agadiru nacházím. Hodně cestuji po celém světě a vždy mám touhu se vrátit do Agadiru a inspirovat se jeho klidem. Ano, Agadir je dnes spíše moderní město, protože kvůli zemětřesení jsme ztratili jeho historickou část, přišli jsme o staré čtvrti a historickou pevnost, ale i tak to město nabízí spoustu výzev. Jak řekl básník, pro mne je Agadir prvním nebem. Mám tam svá oblíbená zákoutí, která mi umožňují inspirovat se a vnímat svět. 

Hrajete především instrumentální hudbu, ale vystudoval jste také arabskou literaturu. Vnímáte své skladby jako příběhy?

Patřím mezi hudebníky, kteří o sobě tvrdí, že nekomponují zvuky, ale píšou příběhy. Ano, samozřejmě, pracuji se zvukem. Pracuji s loutnou a s perkusemi, tedy s hudebními nástroji. Ale jsem v tomto ohledu velmi nenasytný. Rád se potkávám s lidmi, rád jim jdu vstříc, rád se dělím o to, jak vnímám věci kolem sebe. A rád si vychutnávám, jak moje loutna hraje v kombinaci s jinými nástroji a stává se součástí nových hudebních konceptů. A přitom vyprávím části mého životního příběhu.

V poslední době spolupracujete se symfonickými orchestry a nové album Details jste natočil se smyčcovým kvintetem. Proč jste se rozhodl pro tuto fúzi se západní hudbou?

Od dětství mě přitahovaly a fascinovaly orchestry, a to ještě předtím, než jsem vůbec rozuměl harmonii a tomu, jak takový orchestr funguje. Přitom pocházím z rodiny, která neměla žádný zvláštní vztah k západní klasické hudbě. Ale síla symfonického orchestru mě vždy přitahovala. Orchestry jsem poslouchal v rádiu, sledoval v televizi, vnímal jsem je ve filmech. Tma v kině, velké plátno a orchestrální hudba v pozadí, to pro mne bylo ve filmech stejně důležité jako výkony herců nebo práce s barvami. Přitahovaly mě pohyby smyčců i rytmus symfonického orchestru. Byla to pro mne výzva a také touha. V naší hudební tradici je stěžejní melodie a její ozdoby. Nicméně když jsem začal hrát na loutnu, vždy jsem myslel na to, jak její zvuk propojit s orchestrem. 

Západní hudba nezná mikrointervaly, se kterými pracuje tradice Blízkého východu a severní Afriky. Je náročné tyto dva hudební světy spojit?

Ano, některé tóny běžné v naší hudbě znějí uším západních posluchačů falešně. Nicméně už to, že můžeme stále hrát, stále cestovat, že nás zvou prakticky na všechny kontinenty, o něčem vypovídá. Myslím, že se jedná o omezení, která máme pouze v našich myslích. Mikrointervaly, které používá naše hudba, případně hudba indická nebo hudba v mnoha jiných částech světa, představují určité bohatství a pro zvídavého posluchače mohou představovat objev něčeho nového. Neuvědomuji si, že by si na našich koncertech někdo stěžoval, že hrajeme falešně. Naopak, nabízíme posluchačům nové možnosti, jak hudbu vnímat.