Dreamers’ Circus: Bez not máte absolutní svobodu

Rozhovor s dánskou skupinou Dreamers’ Circus

Jak se vaše skupina dala dohromady?

Rune: Potkali jsme se v roce 2008 na jam sessionu na jednom folklorním festivalu. S Alem jsem se znal už dávno předtím, ale v té době jsme delší dobu nespolupracovali. Možná celých deset let jsme se nepotkali na jednom pódiu. Mezitím jsme se oba v hudbě někam posunuli, a tak jsme si řekli, že bychom mohli něco vyzkoušet společně. Zkusili jsme to tedy na tom jam sessionu a oba nás to bavilo. A tak jsme si řekli, že bychom mohli založit duo. Asi o rok později jsme se znovu potkali na jiném festivalu v Dánsku a situace se opakovala. To je ostatně to, co se mi líbí na folklorních festivalech. Na konci je vždy jam session a vy nevíte dopředu, koho tam potkáte a s kým budete hrát. Tam jsme se potkali všichni tři, seděli jsme u klavíru a hráli jsme několik hodin. A tak vzniklo naše trio. Základ tedy nebyl v klasické hudbě, ale na jam sessionu v rámci folklorního festivalu, kde jsme hráli jen tak pro radost.

Skupina Dreamers’ Circus vznikla sice v Dánsku, ale vy, Ale, pocházíte ze Švédska. Jaké jsou vaše hudební kořeny?

Ale: Pocházím z rodiny lidových hudebníků na jihu Švédska v regionu Skåne, kde jsem opravdu vyrůstal ve velmi konzervativním folklorním prostředí – kroje, tradiční hudba a podobně. Ovšem jako malý jsem zároveň navštěvoval hodiny klasické hudby. Hrál jsem na housle a také na klasickou kytaru, ale identifikoval jsem se především s folklorem. S jinými žánry jsem začal experimentovat až v době dospívání. Naučil jsem se hrát na cistru, což je dnes můj hlavní nástroj, a také na další nástroje a začal jsem také prozkoumávat různé hudební žánry. Prostě jsem svou mysl otevřel víc, než když jsem byl malý kluk. Dnes se sice v jádru považuji za lidového muzikanta, ale jsem velmi otevřený. Podobně otevřená je i hudba, kterou skládám, i když je zakotvena ve folklorních kořenech. Platí tedy to, že hudba, kterou hrajeme, se dá dost těžko zařadit do jedné škatulky, třebaže by tomu někdo mohl říkat lidová hudba.

Jak vznikajívaše skladby?

Rune: Nikolaj a Ale zpravidla přinesou nějaký nápad nebo přímo melodii, my se ji po sluchu naučíme hrát a pak se začne něco dít. Někdy je součástí prvotního nápadu rovnou také představa o aranžmá, jindy na výsledné podobně skladby pracujeme společně. Ale vždy se snažíme co nejvíc hrát, protože hudba sama nás často nasměruje, zatímco slova nás spíše omezují. Hrajeme tedy, jamujeme, až se dobereme dobrého výsledku a vznikne ideální tvar skladby. Můžeme ovšem hrát sebevíc doma nebo ve zkušebně, ale věci se zpravidla pohnou až na pódiu, protože před publikem se hraje úplně jinak a až před ním se skladba začne vyvíjet tím správným směrem. Jsme tedy rádi, že můžeme často koncertovat a že se naše hudba může rozvíjet.

Rune, vy se věnujete také vážné hudbě. Je pro vás hraní s Dreamers’ Circus hodně jiné?

I při hraní vážné hudby se cítím lépe, když znám skladbu nazpaměť a nemusím se dívat do not. Když se nemusíte nikam dívat, máte absolutní svobodu. Vaše prsty vědí, co mají dělat, a vy se můžete soustředit na frázování a na skutečnou tvorbu hudby. Tím pádem mezi vážnou hudbou a tím, co hrajeme s Dreamers’ Circus, nevidím velký rozdíl. V klasické hudbě člověk samozřejmě naráží na technické obtížnosti. Na druhou stranu my nehrajeme typickou lidovou hudbu, i když se jí náš zvuk blíží. Snažím se tedy hrát stejně, ať je to vážná hudba, nebo folklor. Ve všech případech jsou důležité emoce a také vyprávění příběhů.

Proč se vlastně jmenujete Dreamers’ Circus?

Nikolaj: Je to pokus popsat koncept skupiny ve dvou slovech. Hledali jsme silná slova, která jsou velmi otevřená a mohou na sebe navrstvit různé asociace. Ve slově „dreamers“, snílci, se skrývají vize, umění, ambice, atmosféra, představivost, magie, „circus“, tedy cirkus, představuje divokost, akrobacii, hravost. A nám se líbí, jak tato dvě slova fungují dohromady. Myslím, že nás to dobře popisuje.

Skupinu tvoří Ale Carr (cistra), Rune Tonsgaard Sørensen (housle, viola, harmonium) a Nikolaj Busk (akordeon, klavír).