Damir Imamović: V hudbě sevdah je radost a život

Rozhovor s bosenským zpěvákem Damirem Imamovičem

Jak vaše nové album souvisí s dílem spisovatele Aleksandara Hemona?

Aleksandar Hemon napsal knihu, která se také jmenuje The World and All That It Holds. Jeho kniha a moje album tedy mají stejné názvy a mají také společnou základní myšlenku. Obě díla líčí milostný příběh dvou Bosňanů, mužů, kteří se do sebe zamilují během první světové války. Komunikují spolu prostřednictvím písní. Používají jednak sefardské židovské písně v jazyce ladino, což je vlastně varianta španělštiny z 15. století, kterou hovořila i malá skupina sefardských židů v Sarajevu. A dále jsou to písně ve stylu sevdah, tedy tradiční písně v bosenském jazyce. Já jsem chtěl původně napsat soundtrack ke knize, ale poté, co naše spolupráce s Aleksandarem začala, všechno jsme prodiskutovali a já jsem se do jeho knihy začetl, začaly vznikat i úplně nové písně jako doplněk k románu. Nakonec jsou tedy kniha i album samostatná díla, která spolu navzájem souvisejí. Jeden svět ve dvou tělech.  

Zmínil jste písně sefardských židů. Jsou v Bosně stále známé?

Ano, některé z těchto písní jsou velmi slavné a zpívá si je opravdu každý. A některé se stále ještě udržují při životě v rámci sefardské komunity. Ale ta je už bohužel velmi malá. Možná už jen sedm nebo osm lidí v Sarajevu hovoří ladinem.    

Vaše aktuální album vyšlo dva roky po předchozím Singer of Tales. Jak se od sebe tyto dvě desky liší?

Myslím, že se nové album od předchozího docela liší svým zvukem. Jsem vlastně rád, že každé mé album je trochu jiné. Na tom předchozím mě doprovázeli Derya Türkan na kemenče, Greg Cohen na kontrabas a Ivana Đurić na housle. Ta jediná s námi zůstala a je společným prvkem obou nahrávek. Na novém albu mě doprovází moje kapela, se kterou jsem už předtím hodně hrál – Nenad Kovačić na perkuse, Ivan Mihajlović na basu a už zmíněná Ivana Đurić na housle. A protože jsem album chtěl skutečně pojmout jako soundtrack ke knize, která se odehrává v určité době a v určitém prostředí, skládal jsem a aranžoval také pro nástroje, jako je perský tar nebo rámové bubny, které se používají v zemích, o kterých kniha pojednává. Ti dva milenci, o kterých příběh je, totiž cestují z Haliče na Ukrajině do Uzbekistánu a odtud ještě dál na východ. Použil jsem tedy i některé nástroje z této oblasti. Bylo to vůbec poprvé, co jsem na některém svém albu hrál na perský tar, což pro mne bylo také důležité.    

Zabýváte se nejen jako zpěvák, ale i teoreticky hudbou sevdah. Proměňuje se váš postoj k ní?

Ano, proměňuje. Hovoříme spolu na festivalu v Praze, kde můžeme slyšet kapely z Indie, Rumunska a dalších zemí. A já vnímám, že sevdah stojí někde mezi těmito světy. Má určité prvky asijské hudby, něco jiného má společné s hudbou evropskou, a právě to je na ní zajímavé. Když se budeme bavit o pocitech a emocích, mnoho lidí vám řekne, že je to melancholická hudba. A je to vlastně pravda, skutečně v ní slyšíme spoustu melancholie. Ale sám si myslím, že je v ní i něco jiného. Je v ní také hodně radosti a vůbec života v mnoha jeho podobách. Nemohu z toho vybrat a vyzdvihnout jeden jediný prvek. Sám na svých koncertech rád ukazuji různé nálady a aspekty této hudby. Hraji jak balady, tak písně, které mohou připomínat popové hity, ale které také pocházejí z naší tradice. Některé jsou energičtější, některé znějí orientálně, protože jsou více ovlivněné tureckou hudbou. To vše tvoří bosenskou hudební tradici a já nechci upřednostňovat žádnou z těchto jejích podob.    

Lze dát sevdah do souvislosti také s novodobou historií vaší vlasti?

Ano, bosenská sevdah s historií naší země souvisí. Texty některých písní pojednávají o důležitých historických událostech, o lidech, městech, horách… Ale hovoří také o naší současnosti. Po válce, která v Bosně proběhla před třiceti lety, mnoho lidí ze země uprchlo a tito lidé stále žijí různě po světě. A já se s nimi pravidelně potkávám. Když jsme například hráli v Mexiku, potkal jsem tam lidi bosenského původu. A je zajímavé slyšet jejich příběhy. Někdy mě inspirují a některé písně, které jsem podle jejich příběhů napsal, jsou dnes docela populární. Fanoušci mě dnes tedy znají i díky těmto písním, které jsou založené na příbězích konkrétních lidí. Jiný příklad – sevdah se stala důležitým hudebním žánrem pro LGBT komunitu v Bosně. Hrál jsem na jejich prvním „pochodu hrdosti“ a to je něco, co dnes lidi oslovuje. Všechny tyto rozměry naší tradiční hudby jsou podle mne důležité. Když se hudba týká pouze minulosti, věcí, které se staly kdysi dávno, pak umírá. Není tak zajímavá. Ale když si ji lidé mohou spojit s něčím ze svého života a najdou v těch písních to, co souvisí s jejich každodenními pocity, to je to nejkrásnější, co se s hudbou může stát.