Chystáme rozhovor s The Klezmatics

Při pohledu zpět na rané album Rhythm + Jews (1990) mluví London o „dokumentu momentu“, kdy byla kapela teprve na začátku hledání vlastního zvuku. Vnímá je jako záznam energie doby kolem pádu železné opony, kdy byla energie „všude kolem“, zatímco dnes je podle něj nutné energii aktivně vytvářet a mobilizovat.

Kapela podle Londona nikdy neusilovala o revoluci v klezmeru, ale o kontinuitu. „Vidím nás jako součást zlatého řetězu,“ říká a myslí tím „řetězce generací jidiš kultury“, který spojuje minulost, přítomnost a budoucnost. Odmítá nostalgii jako slepé opakování minulosti a vysvětluje, že důvodem, proč byli vnímáni jako revolucionáři, bylo spíš to, že „nechtěli být jen nostalgičtí“, ale tvořit hudbu živou a současnou.

Nové album We Were Made for These Times představuje The Klezmatics jako otevřeně politickou a aktivistickou kapelu. Jde o kolekci protestních písní ve třech jazycích, vytvořenou ve spolupráci s velmi různorodými hosty – od gospelového sboru přes latinskoamerické perkusistky až po jazzové hudebníky. London se zamýšlí nad smyslem protestní hudby a cituje své vzory: Podle Hannse Eislera je „povinností hudebníků stát v první linii protestů“, zatímco Susan Sontag připomíná, že umění má dodávat sílu a útěchu těm, kteří usilují o změnu.