Zubryckyj Jan: Tichý telegraf

Písničkář Jan Zubryckyj vydal své první album Když adnělé neberou téměř v   48 letech. Nyní mu vyšla druhá kolekce, nazvaná Tichý telegraf. Ačkoli obal desky zdobí detailní záběr na kytaru, zaujaly mě především texty. A třebaže na zadní straně obalu vidíme renesanční sochu nahého mužského těla, slova písní jsou spíše barokní a duchovní.

Zubryckyj-textař je filozof a humanista, člověk velmi sečtělý. Onu "baroknost" v jeho textech vidím v jejich mnohoznačnosti, v práci s jazykem, v umění používat slovní hříčky, dvoj- a vícesmysly. Ty autor vrství do tak neuvěřitelných labyrintů, že otištění textů v bookletu vnímám jako nezbytnost. Namátkou vybírám pár příkladů z úvodní písně Dokola: "Neříkej mi anděl strážný / když na stráži jsem nikdy nestál. / (...) / Neříkej mi můj ty smutku / když na smutek je noc tak mladá / (...) / Neříkej mi velký bratře / když nemám žádnou sestru v triku." Nebo z písně Dýmka: "Každý velvet není samet / když to není underground / agent vítr stopy zamet / vždy připraven jako skaut." A do třetice z Časotřesení: "Nejhorší ze všech / je první zloděj / ale ten poslední / je nám ukradený." Bohužel těchto několik ukázek čtenáře asi nepřesvědčí o tom, že Zubryckého texty mají daleko k samoúčelnosti. K tomu je třeba si pozorně poslechnout jednu píseň za druhou a hledat v nich stále nové a nové významny. Zabořit se do písničkářovy geometrie kořeněné hudební terminologií ve filozofující a abstraktní Jsem ("pomlka první doby / co po třetí kulhá / do rytmu který zdobí / synkopická touha), žasnout, jak křesťan Zubryckyj dokáže několika slovy popsat zcela konkrétní vyvrcholení bohoslužby ("Už je prostřený stůl láme se chléb / slavnostní píseň zní / už je prostřený stůl teče tvá krev / po hříchu hřích se rozpouští." - Poslední večeře) a usmívat se, když písničkář posílá vzkazy svým kolegům ("Sejmou z nás podobu svatosti Karásku" - Tsunami).

Zubryckyj by klidně mohl odvyprávět své texty do nejjednodušší možné melodie a album by i tak stálo za pochvalu. O to překvapivější pro mne bylo, když jsem se od písničkáře nedávno dozvěděl, že zásadně skládá nejprve hudbu a až do ní - jako písmena do křížovky - doplňuje texty. Zkusil jsem si tedy znovu album poslechnout, odpoutat se od krásných a hlubokých textů a soustředit se v první řadě na hudbu. A opravdu, ani Zubryckého melodie v žádném případě nejsou tuctové. Přesto pasáží, které zaujmou na první poslech, je na albu relativně málo. K těm nejsilnějším patří refrén v Poslední večeři ("a svého pastýře poznají / po hlase a po ovoci"). Více než hudba samotná mě však zaujaly její aranže. Podobně jako na minulém albu spolupracoval autor s výborným kytaristou Peterem Binderem (znovu a znovu si vychutnávám rockové sólo v Poslední večeři nebo krásný zvuk kytary v Kuličkách). Novými posilami v Zubryckého studiové skupině pak byli mladí slovenští jazzoví muzikanti Daniel Šoltis a Rastislav Uhrík (mj. Vertigo Quintet), kteří svými bicími, resp. basou dodávají celému albu lehce jazzový nádech. Zejména Šoltisovy zlehka hrané bubny album opravdu zdobí.

Zubryckého hlas je tichý, klidný, vyprávěcí a vynikne až ve spojení s texty. K filozofování i k duchovním tématům se hodí docela dobře, zatímco tematice erotické by moc neslušel. Autor si toho je dobře vědom, a proto jedinou opravdu smyslnou píseň na albu (Mariah) nazpíval jako duet s pohlednou dívkou Sárou Vondráškovou. Ta - ač výrazně mladší - má mnohem drsnější hlas než Zubryckyj. V písni vystupuje v roli roztoužené ženy ("tebou se propadám / dychtivě rozechvělá"), kterou písničkář svým typickým projevem musí uklidňovat: "Šetři rychlým dechem a velkými slovy / na hranici touhy trpělivý čeká." (Mimochodem i v této tak tělesné písni dokáže autor účelně použít biblické obraty: "Vina je frází všem / kteří kámen hází".)

Jan Nedvěd na svých posledních studiových albech míchá erotická a duchovní témata a věří, že zvládá důvěryhodně zazpívat obojí. Nezvládá. Právě Jan Zubryckyj by mu mohl jít příkladem, jak se to skutečně může podařit, aby byl výsledek vkusný a důvěryhodný a aby měl daleko k vulgaritě.