Zich Karel: Nejde zapomenout

Když loni v létě tragicky zemřel Karel Zich, čekal jsem, že brzy vyjde nějaký "reprezentativní" výběr jeho hitů. Dalo se totiž čekat, že po poptávka po Zichovi vzroste. Takto cynicky totiž funguje hudební trh. Nakonec nevyšel jeden, ale hned čtyři výběry. Se svými alby na trh přišly firmy Supraphon (To nejlepší; výběr, na němž se sám zpěvák ještě před smrtí prý stačil podílet), Sony (Karel Zich & Spirituál kvintet), Universal (Story) a také Multisonic. U tohoto vydavatelství Zich natočil v roce 1992 hned dvě desky: Za to může rock´n´roll a Karel Zich Sings Elvis Presley. Není tedy divu, že komipilace Nejde zapomenout těží především z těchto nahrávek.

Album můžeme rozdělit na dvě víceméně plnohodnotné části, i když druhá z nich je označena jako bonus. Skladby 15-24 pocházejí z repertoáru Elvise Presleyho (i když je složili různí autoři), zatímco prvních 14 písní s Elvisem nic společného nemá. Neznamená to však, že bychom nazačátku alba poslouchali třeba pop a v části druhé rock?n?roll. V elvisovském stylu Zich zpívá i v první polovině (převzatý Zánovní vůz, vlastní skladba Zkrátka a dobře a svým způsobem i Chmelíkovo Za to může rock?n?roll). Na druhou stranu Elvis nebyl jen zpěvákem rock?n?rollu, a tak v bonusové části zazní i fúze blues a středního proudu (It?s Now Or Never) nebo balada (Can?t Help Falling In Love). Přesto můžeme paušalizovat, že výběr Multisonicu svou dramaturgií více než ostatní zmíněné kompilace ukazuje Zicha jako dobrého zpěváka rock?n?rollu.

Nicméně dobrý zpěvák ještě není všechno. Nedávno jsem to tvrdil v případě špatně zaranžovaného alba Jitky Vrbové, tentokrát si musím postěžovat u Karla Zicha. Zatímco u Vrbové byl hlavním "pachatelem" Stanislav Chmelík alias Akáty, tentokrát stojí za syntetickými aranžemi Stanislav Chmelík coby kapelník doprovodného Flopu. Jak by třeba zněl Zánovní vůz (i když má Bukovičův text ke genialitě daleko) s doprovodem klasické rockové sestavy kytara, basa, bicí... Jak by se dalo třeba Léto jak má být zpracovat s živými melodickými nástroji (flétna? housle?)... Jenže v 80. a ještě na začátku 90. let, tedy v době, v které nahrávky vznikaly, se prostě pop hrál synteticky a dnes na tom nic nezměníme.

Vedle dobových hitů (Léto jak má být, Nejdou, hodinky nejdou, Zánovní vůz) kolekce obsahuje i několik opravdových "perel". Svět se hroutí sám je velmi nepovedená coververze nesmrtelné skladby Chrise Rey The Road To Hell (neblaze se pod ni podepsal opět textař Bukovič). Mám fotbal rád je textařský úlet Zdeňa Borovce se slibným akustickým začátkem a s kýčovým zpomalením v závěru. Paráda II je alternativní textová varianta staršího Zichova hitu. A Pstruh je skladba převzatá z multisonicovského obskurního výběru Písničky o rybách a rybářích (mimochodem i Jitka Vrbová má na svém albu jednu píseň z této kompilace - Mistr a candáti). V neposlední řadě pak přemýšlím nad tím, zda bylo dostatečně reprezentativní dát na začátek Zichova výběru duet s Jitkou Zelenkovou, byť má symbolický název Nejde zapomenout.

Karel Zich byl zpěvák výtečné barvy hlasu, který se dokázal s bravurou zhostit rock?n?rollu stejně jako spirituálu nebo blues. Dokazoval to nejen v nahrávkách se Spirituál kvintetem a na svém prvním samostatném LP Dům č. 5 v 70. letech, ale také třeba na pozdním sólovém albu Já ti zpívám (1999), které můžeme brát jako ukázku velmi vkusného středního proudu. Měl však i slabší období, kdy jeho zpěv ubíjely syntetické zvuky doprovodných kapel a zbytečné vstupy rozjuchaných vokalistek ("Já jedu dál" v Zánovním voze). Zkuste si poslechnout skladbu Dým, jen dým v nepříjemně rychlém tempu na této kompilaci a poslechněte si tutéž píseň na výběru Karel Zich & Spirituál kvintet. Zpěvákův hlas je stejný, jen aranže jsou pokaždé jinak citlivé. To je rozdíl, že...