Tara Fuki: Auris (recenze CD)

Tara Fuki: Auris (recenze CD)
17. července 2007 Recenze, Alternativní hudba Autor: Milan Tesař

Tara Fuki jsou dvě zpěvačky a violoncellistky. Jedna žije v Brně, druhá v jižní Francii. Přinášíme vám recenzi jejich nejnovějšího (celkově třetího) alba Auris a zveme k případné diskusi. Znáte Tara Fuki? Líbí se vám? Slyšeli jste jejich hudbě prvně na Proglasu, nebo jinde?

Tara Fuki: obal CD AurisZážitek z povedeného koncertu bývá silnější než mnohonásobný poslech CD. Tak zní známá poučka, přičemž nejdůležitější je v ní slovo „povedeného“. Duu Tara Fuki se brněnské představení alba v Mahenově divadle povedl nadmíru. Mým úkolem však není referovat o koncertě, ale o studiové nahrávce. A tak pouze vytýkám před závorku, že i když se mi CD Auris líbilo na první poslech, zážitek z živého vystoupení mé dojmy umocnil.

Auris je třetí album violoncellového dua, které je čím dál méně violoncellovým i duem. Dorota Barová (žije stále v Brně) i Andrea Konstakiewicz-Nazir (která přesídlila do jižní Francie) jsou sice stále dvě a obě dál hrají na cella, avšak hosté je počtem téměř pětkrát převyšují. A tak se na albu neozývají pouze nasamplované elektronické i konkrétní zvuky (podobně jako na minulém CD Kapka), ale také basklarinet (Marcel Bárta), trubka (Oskar Török), klavír (Tomáš Veselý), kytara (Turek Martin Alajam z mezinárodní formace Metamorphosis), darbuka (Aleš Hyvnar ze skupiny Al-Yaman) nebo exotické hangy (vypadají jako „ufoni“, jak v rozhovoru poznamenala Dorota, a hraje na ně Andrein manžel, ve Francii usazený Pákistánec Jahanguir Nazir). Pokud se vám z výčtu nástrojů a muzikantů zdá, že nové album Tara Fuki bude mít aranže takřka orchestrální, jste na omylu. Hosté v jednotlivých skladbách účinkují zpravidla po jednom či po dvou, úpravy písní jsou citlivé a první přívlastky, které vás při poslechu alba napadnou, jsou „klidně plynoucí“, „zasněné“, „proplétající se“ či „pohodové“. Pokud se někde při finálním mixu protlačila do popředí elektronická rytmika (Czerwone jabłuszko), je výsledkem spíše klidný ambient než dusavý dancefloor (ambientní náladu navíc posiluje Törökova trubka).

Jedinou výjimkou z pravidla o střídmých aranžích je (vedle už zmíněného Czerwoného jabłuszka) závěrečná skladba Białe fale, kterou si Tara Fuki nechaly zaranžovat od Vertigo Quintetu. Držitelé jazzového Anděla za rok 2005 (samy Tara Fuki mají mimochodem na svém kontě Anděly dva) k písni přistoupili velmi citlivé a přitom invenčně. Zajímavé je například spojení důvěrně dívčích hlasů s kontrabasem Rasťa Uhríka a klavírem Vojtěcha Procházky. Za zmínku také stojí, že zkušený saxofonista Marcel Bárta pro spolupráci se zasněnými Tara Fuki zvolil i v jazzu nepříliš obvyklou barvu basklarinetu (jedním z mála dalších basklarinetistů na naší scéně je Pavel Hrubý, Bártův kolega z orchestru NUO a jinak kapelník výborného Limba).

Když Tara Fuki v roce 2001 natočily své první CD Piosenki do snu, kritika o nich psala jako o jednom z nejoriginálnějších úkazů na naší scéně. Ihned se však objevily dva otazníky související s jejich příští tvorbou: Zda dívky zůstanou u polských textů a zda ve skrovném obsazení dvě cella a dva hlasy brzy nenarazí na limit a nebudou znít stále stejně. Pokud jde o texty, zůstávají (po drobných odbočkách na druhém CD Kapka) u polštiny, neboť textařka Dorota stále přemýšlí víc polsky než česky. Texty na hraně srozumitelnosti však nejsou v žádném případě na škodu a například úvodní Lej, lej, lej je výmluvným dokladem o zvukomalebnosti polštiny (slovíčko v názvu totiž není citoslovce, ale plnovýznamové slovo: „Lij na mne vodu, lij, můj milý“).

Limity v obsazení a aranžích Tara Fuki překročily přizváním zmíněných hostů a zapojením samplů. Nicméně Miły mój, jedna z nejkrásnějších písní alba, zazpívaná a capella, tedy i bez cell, je dokladem toho, že to i nadále Dorota s Andreou dokážou táhnout i ve dvou.

Auris je velmi pestrá deska a spojení dvou hlasů a dvou cell s dalšími živými i elektronickými nástroji skýtá do budoucna nespočet dalších možností. Mimochodem pokud někdo v minulosti Tara Fuki dával do souvislosti s takzvanou brněnskou alternativní scénou, nové CD mu do hlavy možná vnese zmatek. Zatímco z některých skladeb je Brno cítit velmi výrazně (Ty i ja), jiné s ním nemají moc společného (Białe fale). Přesně tak, jak se na brněnsko-jihofrancouzské duo s pražskými, slovenskými, jedním tureckým a jedním pákistánským hostem a s texty v polštině sluší.

Rok vydání: 2007
Vydavatel: Indies Scope
Žánr: alternativa
Celkový čas: 45:14

(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)

John Hinshelwood zpívá Emily Dickinsonovou

hinshelwood_called-backSkotský písničkář John Hinshelwood natočil album zhudebněných básní Emily Diskinsonové.

Regiony

Regiony

Tinitus skupiny Původní Bureš

13-PuvodniBuresChystáme rozhovor se skupinou Původní Bureš o novém albu Tinitus.

Krabice plná Folk Teamu

folk_teamVychází box se sedmi CD brněnské skupiny Folk Team.

Hudební výlet do Belgie

azmari_samaiPoslechněte si s námi přehled aktuální hudby z Belgie.

Trio komorního jazzu

trio_komorniho_jazzuO brněnském Triu komorního jazzu bude v pořadu Jak se vám líbí hovořit Roman Pokorný

Partneři

Harmonie_logo_velke_web