Skety: Týdytý (recenze CD)

Debutové album smíšeného vokálního sexteta Skety, natočené v roce 2015, obsahovalo – s jednou výjimkou – převzatý repertoár. V jazzových standardech nebo písních od Pink Floyd a Beatles se Skety uvedly jako soubor profesionálních kvalit, jako zástupce ve světě sice obvyklého, ale u nás stále opomíjeného moderního přístupu ke zpěvu a cappella. Album bylo nominováno na prestižní celosvětové ceny CARA, na což navázaly další mezinárodní úspěchy – například v roce 2017 se Skety umístily na stupních vítězů ve dvou severských soutěžích. Mezitím vydaly nové CD, vzhledem k vyššímu podílu českých textů více zaměřené na domácí publikum.

Změnou oproti prvnímu albu a samozřejmě dobrým marketingovým tahem je přizvání zajímavých a především známých hostů. Třebaže jsou Skety – všech šest bez výjimky – výjimeční zpěváci a zpěvačky, do sólových partů na svém novém albu si pozvali Ondřeje Rumla, Anetu Langerovou, Roberta Nebřenského, Lenku Dusilovou nebo Xindla X. Přitom nejen o posledním z nich můžeme diskutovat, jestli jeho pěvecký projev obstojí na čistě vokálním albu. Jenže dělba práce je v těchto případech jasná. Host zpívá (nebo v případě Xindla X spíše rapuje) svou píseň a Skety svými vokály dotvářejí hudební doprovod. Zní to dobře a především jinak než v originální verzi písně.  Z tohoto úhlu pohledu dopadla naprosto skvostně skladba Trosečník s Robertem Nebřenským. Zatímco na albu skupiny Vltava Komedianti se vracejí domů se možná trochu nespravedlivě ztratila mezi stylově podobnými písněmi, Skety jí dodaly novou energii. Spojení příjemného Nebřenského vypravěčeského hlasu s basovými i vysokými tóny Sket a vokální rytmikou považuji za jednoznačný vrchol alba.

Tento model – host zpívá svou vlastní píseň a Skety jej doprovázejí – však na albu není jediný. Ano, Lenka Dusilová v Biolom impro sice sama improvizuje a Skety ji v její náladové, až ambientní skladbě také „pouze“ doprovázejí, ale jinak na albu dostali poměrně velký prostor členové skupiny Petr Wajsar a Štěpán Janoušek jako autoři. Hned úvodní Wajsarův Dadaismuz jako by poodhaloval jedno ze základních témat alba – hledání krásy v chaosu, v tomto případě textovém i hudebním. Věřím, že i pro hostujícího Ondřeje Rumla byl tento vokální duel se sketím sborem obohacující. Duet Vojtěcha Dyka a Kláry Vytiskové Jsi z jiný planety – opět skladba Petra Wajsara – přináší určité přitvrzení, a to opět jak v hudbě, tak explicitně v textu. V závěru alba pak Skety převedou už bez hostů své umění naplno a napříč žánry. Další Wajsarova zdánlivě dadaistická legrácka Já mám rád štrůdl nabízí nejen výbornou pěveckou etudu na základě libozvučného slova ze svého názvu, ale její atmosféra, jako vystřižená z hitů 60. let, je přímo esencí radosti ze života. Do retro polohy se Skety dostanou i v závěrečném Brazilike Štěpána Janouška s vyklenutou melodií vyváženou recitovaným textem.

Celkově vnímám druhé album Sket jako velkou oslavu pestrosti v hudbě. Nebo také důkaz, že zpěv a cappella není nuda a že se v tomto žánru dá nabídnout píseň s dějem, dadaistická píseň, píseň beze slov i vokální improvizace hraničící s žánry, v nichž se většinou vůbec nezpívá. Ostatně i vokální zpracování znělky Třiceti případů majora Zemana (zařazené za píseň Roberta Nebřenského, který tuto melodii v minulosti také nahrál) do kontextu zapadá. Snad jen závěrečný „skrytý“ bonus, podivná improvizace To bylo divný… s Lenkou Dusilovou, celku více energie ubírá, než přidává. Ale stačí po jasné tečce v závěru Brazilike album zastavit a případně pokračovat znovu od úvodního Dadaismu.

Vydavatel: Warner Music
Rok vydání: 2017
Žánr: zpěv a cappella / jazz
Celkový čas: 54:53

www.skety.cz