Potichu: Vodě (recenze CD)

Hudba, kterou hraje pražská skupina Potichu, je moderní a přitom zakotvená v tradici. Má daleko k jakýmkoli experimentům, dala by se označit jako akustický pop nebo jako folkrock, ale právě v tom patří do současnosti. Ještě před nějakými patnácti nebo dvaceti lety byla hranice mezi folkem a „středním proudem“ mnohem méně prostupná než dnes. V současné době kapely neřeší, jestli a do jaké míry používají akustické nástroje, nebo naopak elektroniku. Škatulky jako folk, pop nebo (soft)rock ztrácejí smysl. Potichu hraje melodické písničky, které by mohly fungovat na Portě, na Hradeckém slunovratu i na Okolo Třeboně.

Téma alba, zhmotněné v názvu Vodě, prostupuje deskou spíše nenápadně. Chceme-li, najdeme v písních všechna skupenství H₂O. V Žížale kapou kapky deště, v Toužím se zpívá o kostce ledu, v Zámku syčí pára. V písni Tichá voda se o životodárné tekutině zpívá obrazně a vlastně jediná skladba, ve které voda skutečně hraje hlavní roli, je závěrečný Dněpr, hudebně nadčasová a přitom textově aktuální skladba o tom, že i národní řekla rozdělené Ukrajiny má „jenom dva břehy“. Otázka, „jestli vylije se pravý, nebo levý“, posouvá zdánlivě bezstarostně popové album k folku, v tomto případě vnímanému nikoli jako hudební formu, ale jako „písně s poselstvím“.

V čele Potichu stojí Vojtěch Roupa, zpěvák, kytarista, saxofonista (!) a vlastně písničkář. Podle serveru Bandzone.cz je jediným dalším nástrojem v kapele syntezátor (nebo sampler), nicméně album natáčela početnější sestava. V jednotlivých písních se střídá několik muzikantů, vedle „živých“ bicích, baskytary nebo klavíru se objevují akordeon, trubka, trombón, další (elektrické) kytary nebo kontrabas a také ženský hlas. Výsledkem je příjemný a harmonicky plný zvuk, nepřekombinovaný a přehledný. Povedlo se propojení výrazného rytmického vzorce s akordeonem a sopránovým saxofonem v písni Toužím stejně jako souhra bicích s kontrabasem v Zámku. Saxofonové pasáže jsou spíše popové než jazzové, avšak třeba písni Žížala dodává lehce jazzový nádech naprogramovaný doprovod, který evokuje vibrafon. Relativně hutnější písně zpravidla zaujmou výraznou melodií (úvodní Marie), smysl má i využití tří kytar v jedné písni (Labyrint).

Texty Vojtěch Roupy nabízejí nejrůznější témata – od smyslně milostných (Zapal mne) přes zajímavé mikropříběhy z každodenního života (Opilý pán) až po zmíněné závěrečné podobenství o řece Dněpru. Jako obraz však můžeme chápat také píseň o migraci a hrůze rozsápaných těl, i když jde zdánlivě pouze o bezobratlé živočichy (Žížala). Roupa jako autor i zpěvák se bohužel nevyhne drobným kostrbatostem ve frázování („čeká ženu svoji“; „na to se tě opravdu nePTÁM“), ale většinou se tyto momenty ztrácejí v dobrém zvuku nahrávky.

Potichu mají z popu hitovost, z folku důraz na sdělení, z rocku energii, které lze dosáhnout i s převahou akustických nástrojů a s důrazem na melodii. Příjemná kapela, která má svou barevností daleko k odstínům šedi, o kterých zpívá v úvodní písni Marie. Je to sice jen pop/folkrock, ale velmi dobře zvládnutý.

Vydavatel: Low Gain
Rok vydání: 2018
Žánr: folkrock
Celkový čas: 31:16

www.potichu.net