Michal Bystrov:  O den starší, o dům dál (recenze)

Mezi českými (nejen) hudebními publicisty je Michal Bystrov jeden z nejerudovanějších. Má načtenu obrovskou spoustu knih od poezie přes prózu po historickou a jinou odbornou literaturu, v češtině i angličtině. Své znalosti i schopnost vyhledávat a třídit informace zúročil v mnoha časopiseckých článcích i v hodnotných knihách, z nich mám nejraději trilogii Příběhy písní a ke čtení doporučuji i úctyhodný výbor Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! Michal Bystrov také překládá – soubor textů Boba Dylana nebo životopis Bruce Springsteena jsou jen dva příklady z jeho díla. A v neposlední řadě je Michal Bystrov také básník a písničkář. Písničkář, který zdárně balancuje mezi vlastním osobitým jazykem a trefným a účelným využíváním klišé folkového a bluesového žánru.

Svou písňovou tvorbu Michal Bystrov donedávna šířil především formou demonahrávek na vypalovaných CD. Až v roce 2017 se rozhodl vlastním nákladem vydat dvě skutečná, tedy lisovaná, alba. Zatímco výběr písní z celé své dosavadní autorské tvorby natočený s kapelou se jmenuje Když neumřeš včas, album O den starší, o dům dál jej představuje jako sólového písničkáře s kytarou a foukací harmonikou. Poněkud staromódní model (v době, kdy písničkáři využívají elektroniku a další dříve nestandardní postupy) nepůsobí díky ve spojení s Bystrovovou pečlivou výslovností a seriózně znějícím hlasem nijak nepatřičně. Jsou to vlastně písně, které by mohly znít v 60. letech podobně jako dnes. Písně zbavené jakéhokoli časového atributu – snad kromě toho, že i když jde o vlastní náklad a de facto domáckou nahrávku, zvuk je solidní.

Michal Bystrov je básník a také jeho písňová tvorba se odvíjí od textu. Jako vypravěč s kytarou se často stylizuje do role „muže z divokého západu“, ale nebojí se vážné texty prokládat špetkami slovních hříček („Umím klít a vrhat nůž a má kytara je ostře nabitá“). Jeho příběhy se odehrávají v zemích zaslíbených bluesmanům („Když se v Deltě stmívá…“), zalidněny jsou kámoši se jmény jako Ben, ale bluesová klišé („Tady na mě sedá nekonečnej žal“) jsou jen jedním pólem jeho tvorby. Vedle Ameriky Bystrova zajímají i „evropští desperáti“ typu Françoise Villona, mezi písně o Deltě a Mississippi vloží sedmiminutové blues U Lužnice. Na jeho albu najdeme obrazy spojené s rodiči (a je jedno, zda smyšlené, nebo s pravdivým základem) – Vzpomínka na 16. století –, ale také dialog se synem – Hupky dupky.

Michalu Bystrovovi, který umí pracovat s jazykem (ano, občas mu někde nevyjde přízvuk, ale to je drobnost), se skutečně daří propojit obrazy z českého života se scenériemi a situacemi načtenými nebo vysněnými, aniž by vždy byla jasná hranice mezi těmito světy. Problém je, že na ploše téměř hodiny, na albu s osmnácti písněmi, zní album velmi monotónně. S jednou kytarou a harmonikou a jedním, jakkoli výrazným a příjemným, hlasem, s klidným tempem od začátku do konce alba se jen těžko udrží pozornost. Nezávisle na tom, jakou technologií bylo CD vyrobeno, album nakonec vyznívá jako kvalitní demo, které by mohlo posloužit za základ lépe proaranžovaného alba. Michal Bystrov je vedle všech svých dalších profesí také dobrý muzikant, který na kytaru skutečně umí. Ale jeho pestrý repertoár by si zasloužil také pestřejší podání.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2017
Žánr: folk
Celkový čas: 54:48

www.michalbystrov.cz