Jihočeská komorní filharmonie & Nezmaři (recenze CD)

Důležitou vlastností písní Nezmarů je zpěvnost. Jakkoli kapela pracuje na aranžích vokálů, fanoušek si v podstatě každou její skladbu může zredukovat na jeden sólový hlas a jednoduchý kytarový doprovod a zazpívat si ji u ohně. Těm písním to neublíží, protože jejich melodie jsou nosné a texty sdělné. Funguje však i opačný přístup, tedy „zkošatění“ aranží a posílení čtyřčlenné kapely mohutným orchestrem? A je to vůbec ve folku žádoucí?

Jakékoli spojení jiného žánru se symfonickým orchestrem může vyvolat rozpaky. Proč poslouchat symfonický Čechomor nebo Metallicu? Podobně si tedy můžeme klást otázku, zda není zbytečné takto přepracovávat písně Nezmarů, určené přece původně do jiného prostředí, než jsou velké koncertní sály. Smysl to však má, a to minimálně ze dvou příčin: Jednak – to je důvod obecný – díky takovému propojení mohou do popředí vystoupit nové, dosud netušené kvality písní. A za druhé – což je důvod soukromý, ale také důležitý – kapela si v takovém případě udělá radost, možná splní svůj sen. A i o to přece v hudbě jde.

Nezmaři své písně svěřili do rukou mladého skladatele Lukáše Sommera (* 1984), který v některých případech původní melodii pouze obohatil o lesy smyčců a dechů, v případech jiných napsal nové aranže jakoby proti smyslu skladby, avšak i tento model zafungoval. Sledujme na jedné straně citlivé a střídmé vyznění písní jako Fénix a Co je dobré, na straně druhé například zajímavý kontrast mezi staccatem zpěvu a táhlými tóny orchestru v Dokud svíčka hoří. Vtipně zaranžované je Září Mikiho Ryvoly, ve kterém Sommer podtrhl swingový základ ryvolovek a zdůraznil pochodový rytmus. Vzhledem k tomu, že jde o písně, a tedy o jednoduchou – nonartificiální – hudbu, nemohl se aranžér vyhnout očekávaným postupům a zvláště u pomalých skladeb musel někdy bojovat i na hraně kýče. Až příliš sladce vyznívá třeba začátek písně Růže, avšak i tato bitva s klišé se nakonec ukáže být úspěšnou.

Samotní Nezmaři, kteří mimochodem už jednu nahrávací zkušenost s klasickým orchestrem absolvovali (album vánočních písní a jazzových standardů s Filharmonickým orchestrem České Budějovice z roku 1996), se zde chtě nechtě musí snažit o trochu jiný styl zpěvu než na svých řadových deskách. Namísto vyprávěcího folkového projevu zapojují mnohem víc práci s dynamikou (velmi dobře se to daří například v Kdo si zpívá), avšak ne vždy uhlídají každý detail. Fénix začíná trochu utopeným zpěvem Pavla Zajíce, píseň Dokud svíčka hoří by si také zasloužila druhý start. Nicméně album je záznamem koncertu, a to včetně drobných – opravdu však jen drobných – nedokonalostí.

I když zpívají tři členové Nezmarů, ve spojení s orchestrem vyniknou především kvality Šárky Benetkové. Na její zajímavý hlas jsem upozorňoval ještě v dobách, kdy se o post zpěvačky Nezmarů dělila s Pavlínou Jíšovou. Až na tomto albu si však posluchač naplno uvědomí, že Šárka by neměla problém zpívat šansony, kultivovaný střední proud i jazz (poslechněte si pozorně gradaci v písni Řeka). Ve spojení s orchestrem si zpěvačka užívá každý tón, pečlivě přednáší každou slabiku a ono to – světe div se! – ve spojení s původně folkovými písničkami funguje.

Ke spojení folku či rocku s mohutnými orchestry jsem – přes výše zmíněná pozitiva – spíše skeptický. A proto jsem rád, že mě nahrávka Nezmarů s Jihočeskou komorní filharmonií přesvědčila. Kdyby to album „jen“ mělo udělat radost Nezmarům, mělo by smysl. A pokud si díky němu posluchači uvědomí, jak kvalitní zpěvačku má kapela ve svém středu nebo jak nosné jsou písně Nezmarů, má to smysl několikanásobný.

Ještě technický detail: Chválím oddělení potlesků a úvodních řečí od samotných písní. Jen je pak škoda, že na obalu nejsou u jednotlivých písní uvedena čísla tracků na CD. Chci-li si pustit konkrétní písničku, velmi špatně se na disku hledá. A poslední poznámka: Představení účinkujících na samotném CD místo na obalu (na obalu už místo nezbylo, na CD ještě ano) je vtipný, i když ne úplně praktický nápad.

Rok vydání: 2009
Vydavatel: JIM-art
Žánr: folk
Celkový čas: 71:27