D.N.A. Brno: Iluze (recenze CD)

Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.

Jestliže jsem v souvislosti s minulým albem předpovídal, že se skupina možná zhlédne v keltské hudbě, netrefil jsem se. I když na novém albu najdeme jednu píseň formálně i obsahově vycházející z lidových balad (Na řece), celek je folkově přímočařejší, bez přímých vlivů world music. Spíše jako by se D.N.A. ještě více přikláněli k akustickému mainstreamu, samozřejmě s posílením interpretační kvality (např. „obyčejná folková“ píseň Já vím). Jenže posouvá se i folkový mainstream, a tak je naprosto přirozené, když v úvodní písni Učíme se, uvěřitelné generační výpovědi, přejde její autor Vítek Dvořáček ze zpěvu do rapu. S tím samozřejmě souvisí výraznější role rytmiky nejen v této písni. Ano, skvělé housle Patricie Theimerové a neméně dobrá flétna Terezy Šperkové jsou stále ozdobou jednotlivých písní, Vítek hraje na kytaru opravdu mistrně, ale při pozorném poslechu jsem se čím dál víc klonil k názoru, že nejdůležitějším nástrojem v nejedné skladbě je baskytara. Vždyť úvodní Učíme se nebo Bez dechu by bez výrazné basové linky zněly polovičatě.

Jeden ze svých „mírných pokroků“ udělala skupina D.N.A. – a v tomto případě především prakticky výhradní autor Vítek Dvořáček – v umění napsat hitovou píseň. Z minulého alba si vybavuji například Lachtany, svižnou, výraznou, ale přitom obsahem spíše nenáročnou píseň. Tentokrát se častěji povedlo skloubit opravdu výraznou a snadno zapamatovatelnou melodii s textem, nad nímž se vyplatí přemýšlet. Do této kategorie spadá Bludný Holanďan, tematicky lehce blízký Hvědopravec (jen pozor na frázování „do noci záŘÍ“), trošku tajemná, ale rozhodně nepřeslechnutelná Zahrada s textem Kristýna Jarolínové a v neposlední řadě závěrečná titulní píseň Iluze. Tu vnímám jednak jako odpověď sobě samým, píseň, která reaguje na úvodní Učíme se: I když „hledáme svůj vlastní hlas“, „teprve učíme se psát“ a „hledáme svůj vlastní cíl“, nechceme přijít o své iluze. A také, což je důležité, „je krásné lidem dávat, ale nejdřív musíš mít peníze na struny, na byt a stravu“. Píseň o iluzích, která asi nejvíc z celého alba vzdává hold historii akustického folku, je tak vlastně pragmatickou tečkou za albem plným povedených básnických obrazů.

I v tomto zdánlivém detailu, tedy v tom, jak je album promyšlené od začátku do konce, se skrývá onen drobný, ale zřetelný posun, který u kapely zaznamenávám. Vlastně zatímco minulé CD Na úsvitu jsem chválil (především pak jeho instrumentální složku), ale pořád jsem v pozadí cítil tu skvělou dětskou kapelu, které jsem jako porotce fandil v soutěži Brána, tentokrát všechny pochyby odpadají. D.N.A. stále hrají akustický folk, nevydali se alternativnějším směrem, ale stali se dospělou a sebevědomou kapelou. I proto se těším na příště, jak v hledání svého vlastního cíle tito dva pánové a čtyři mladé dámy pokročí.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2018
Žánr: folk
Celkový čas: 46:21

www.dna-brno.cz

Článek vznikl pro server Brno – město hudby