Cimbal Classic: Malý kousek nad zemí (recenze)

Po albu lidových písní Blízká krajina a po písních k inscenaci pražského Divadla pod Palmovkou Gazdina roba natočila skupina Dalibora Štrunce Cimbal Classic nové řadové album. První po albu Bylo a není z roku 2004, jehož jednotícím prvkem podle mne byla pohádkovost – „pohádkovost ve významu vyprávění o věcech, které se staly kdysi dávno, které se možná vůbec nestaly a které bychom snad chtěli zažít zase znovu“. Taková zdravá naivita a sympatický konzervatismus jsou Cimbal Classicu vlastní od jeho prvních nahrávek a nic se na tom nemění ani na novém albu. Jestliže Jiří moravský Brabec v roce 1995 psal: „Cimbal Classic je nesporně kapela nezaměnitelná,“ stále to platí, a to nejen „díky nástroji, který mají v názvu“.

Jak plyne čas, mění se sestava kapely. Věrní fanoušci si jistě pamatují staré obsazení s Petrem Surým na kontrabas a Pavlem Barnášem na violoncello, avšak Cimbal Classic na albu Malý kousek nad zemí jsou Kateřina Kovaříková na violu, Rastislav Kozoň na hoboj a další dechové nástroje, Jakub Šimáně na baskytaru a samozřejmě ústřední dvojice – Dalibor a Kateřina Štruncovi. Virtuóz na cimbál a autor většiny skladeb a houslistka a zpěvačka, na jejíž hlas se minimálně od alba Vrávorám nedá zapomenout.

Písně Cimbal Classicu stojí především na třech sloupech. Prvním z nich jsou samotné melodie Dalibora Štrunce – nosné, zpěvné, i když po tolika albech krapet předvídatelné (Jarní). Právě pomalé melodie s charakteristickým Štrunovým rukopisem jsou jednou z věcí, díky nimž si Cimbal Classic opravdu nemůžete splést. To ovšem neznamená, že by nás kapela na novém albu nepřekvapovala: hned předehra úvodní píseň Malý kousek nad zemí slibuje výlet do dosud nepoznaných krajů a je jen škoda, že pro nás skupina podobných vybočení nepřichystala více.

Druhým pozitivem jsou texty. I když jsem na novém albu nenašel tak silný moment jako Teče řeka na Bylo a není nebo Vrávorám na stejnojmenném CD (nepočítám-li novou verzi už staré, ale stále výborné Přátelé moji milí), upozorňuji na to, že Cimbal Classic nezpívá jen tak ledajaké texty. Zatímco poslední příspěvky z dílny již zesnulého Josefa Prudila vykazují znaky velmi dobře zvládnutého řemesla, o některých verších Aleny Binterové si troufnu mluvit jako o poezii. Tři sloky písně Přání (mimochodem výborně zaranžované pro ženský hlas, mužský hlas a duo) snesou i recitaci bez hudby. Vlastní texty Dalibora Štrunce jsou po formální stránce možná méně dokonalé (co do rýmů a struktury verše), avšak ani ony neklesají pod laťku průměrnosti.

Kladem třetím a nejsilnějším jsou aranže písní. Zatímco řekněme v klasickém folkovém obsazení (akustická kytara a třeba flétny) by stále stejný zpěv Dalibora Štrunce s charakteristickými sykavkami velmi brzy nudil a ani mnohem výraznější hlas Katčin by to zcela nezachránil, kombinace cimbálu s několika melodickými nástroji (housle Kateřiny Štruncové, viola Katky Kovaříkové, hoboj Rastislava Kozoně a také klarinet hostujícího Michala Zpěváka) dělá divy. Dokonce mám pocit, že instrumentální mezihry na sebe v některých písních strhávají víc pozornosti než zpívané pasáže.

Novinkou je u Cimbal Classicu použití bicích (Pavel Bříza jako host), které vnímám neutrálně – neruší, ale stejně tak si písně dokážu představit bez nich. Zajímavým posunem je také píseň Tiché akordy s doprovodem klavíru. Barvě Štruncova hlasu šansonová poloha svědčí, zamrzí jen nekorektní moravská výslovnost („co měli mě snaD rádi“) a už zmíněné sykavky.

Cimbal Classic nikdy nebude skupinou radikálních kroků, což je dobře. Na albu Malý kousek nad zemí se o malý kousek posunul, ale to důležité stále zůstává: silné melodie, dobře napsané texty a především výborná práce s nástroji – s těmi, které má kapela k dispozici, i s těmi, které do studia přinesli hosté. Jen si kacířsky myslím, že to všechno by znělo stejně dobře a možná ještě lépe, kdyby se kapela i v dalších písních odvázala podobně jako v úvodním Malém kousku nad zemí.

Rok vydání: 2009
Vydavatel: CC
Žánr: folk
Celkový čas: 48:26