Beata Bocek, Trevor Coleman: One Moment (recenze CD)

Když písničkářka Beata Bocek chystala před dvěma lety své mimořádně povedené album O Tobje, zařadila na ně i písně inspirované svým pobytem na Novém Zélandu. Tam se vydala nejen poznávat krásy vzdálené země, ale také si sem tam na ulici zahrát a navázat nová (nejen) hudební přátelství. Jako životaschopná se ukázala spolupráce s písničkářem Jonem „Bono“ Heyesem na jeho projektu Mama Yeva, skupině, která průběžně integruje zajímavé hráče z nejrůznějších zemí. V ní se také náhodou potkali úspěšný novozélandský skladatel filmové hudby (tři nominace na Emmy a stovka soundtracků) a hudebník Trevor Coleman a právě Beata Bocek. Odtud už byl jen krůček k jejich společnému dílu.

Album One Moment je závěrečnou částí trilogie, která je vlastně Colemanovou doktorskou prací. Na ploše tří alb zkoumá princip repetitivnosti a cykličnosti v hudbě, pracuje s časovými rámci v různých obměnách. Toto bádání rozdělil do tří žánrových celků – první CD PolyKarma je komorní vážná hudba, PolyNation jazz a třetí část má podtitul Polycyclic world music. Sám Coleman nahrál klávesy, basu a perkuse a jako autor a producent si ke spolupráci přizval ještě další hudebníky, španělského perkusistu Rafaela Garcíu a také dva hráče, kteří jsou protagonisty prvního alba z trilogie, totiž britského hráče na dechové nástroje Nicka Cornishe (hoboj, saxofony) a jihoafrickou violoncellistku Heleen Du Plessis. Jako důležitý kamínek do mozaiky – či přesněji jako základní kámen alba – však chyběl zpěv. A právě této role se skvěle, očekávatelně a přitom zároveň překvapivě zhostila Beata Bocek.

Překvapivé je na jejím účinkování to, že ji na ploše celého padesátiminutového alba slyšíme jako vokalistku-improvizátorku, která po vzoru zkušených jazzových zpěvaček dotváří už napsaný Colemanův materiál. Beata má sice vedle autorských písní zkušenosti i s používáním hlasu jako nástroje (Lullaby skupiny Listolet nebo spolupráce s brněnským etno projektem Zenový čaj), ale dosud nikdy si tuto náročnou disciplínu nevyzkoušela takto komplexně. Hudba, která skutečně pracuje s cykly a opakujícími se motivy a sama překvapuje spíše nenápadně, poskytuje dostatek prostoru ne ani tak pro šokující melodie, ale spíše pro odkrývání netušených zabarvení hlasu. A tak se stane, že zatímco ve FalaZaFala nebo Czekam, ke kterým zpěvačka napsala vlastní slezské texty, je nám její projev důvěrně povědomý, v případě šestiminutové klavírní balady In My Room má zpěv blízko k naléhavosti Björk a recitovaný anglický text ve Father’s Home ve spojení s rytmičtějším doprovodem připomeneme některé pasáže z Bílého inferna Ivy Bittové a Vladimíra Václavka. Vrcholem alba je pak píseň Czekam, v níž se náznak písně střídá s jazzovými pasážemi a s vokální improvizací, která je zde skutečným krátkým koncertem pro ženský hlas. Z velké části díky Beatě je tak Colemanovo album víc než badatelskou prací. Je plnohodnotným a inspirativním hudebním dílem.

Vydavatel: Trevor Coleman
Rok vydání: 2017
Žánr: alternativa
Celkový čas: 51:30

https://www.trevorcoleman.co.nz/

http://www.beatabocek.com/

Článek vznikl pro časopis UNI