50 miniatur (recenze alba)

50 miniatur (recenze alba)
15. listopadu 2007 Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Padesát písní v délce od 13 sekund po necelé dvě minuty shromáždil producent Zdeněk Vřešťál na album 50 miniatur. Vždy jednou skladbičkou se zde předtavují folkové legendy (Bratři Ebenové, Zdeněk Vřešťál, Jaromír Nohavica), dobře známí umělci mladší generace (Hudec & Kloupar, Ponožky pana Semtamťuka, Jan-Matěj Rak) i téměř neznámá jména (Duo QUAOAR, Duo Tandem, Franta K. Barták). Přečtěte si recenzi.  

CD 50 miniaturV roce 1988 vyšla u tehdejšího Pantonu EP deska Drobné skladby mistrů. Zdeněk Vřešťál v roli producenta tehdy oslovil své kolegy písničkáře s jednoduchým zadáním: napsat píseň o přibližně minutové stopáži. Výsledky byly různě nápadité: Vladimír Merta předváděl pěveckou etudu na zvukomalebné slůvko Oudolíčko, údolí. Bratři Ebenové napsali píseň V limitu o tom, jak (ne)lze napsat minutovou píseň. A třeba Dagmar Andrtová-Voňková si zahrála na bublající kaši, což sice mělo ke zpěvu hodně daleko, ale bylo to originální.

V roce 2007 přichází Zdeněk Vřešťál v roli producenta s pokračováním a především rozšířením svého nápadu. Přebral několik drobných skladeb mistrů ze zmíněné pantonské desky (včetně všech zmíněných) a vedle toho oslovil několik dalších desítek (!) folkových legend i písničkářů-začátečníků. Výsledné album dostalo název 50 miniatur a opravdu na něm najdeme pět desítek písní v délce od 13 sekund po bezmála dvě minuty. Žánrově jde především o písničkářský folk, avšak nechybí ani dixieland (Ponožky pana Semtamťuka), bluesrock (Strašidelný elektrik band, Luboš Pospíšil) nebo čím dál oblíbenější beat box (Xavier Baumaxa, Slávek Janoušek).

Úroveň alba je – vzhledem k tak širokému spektru žánrů a výčtu osobností – nutně kolísavá. Přitom neplatí, že by nejzkušenější umělci přicházeli s nejlepšími nápady. Pominu-li nezpochybnitelnou klasiku, se kterou přicházejí Jaromír Nohavica (Vlaštovko leť), Jiří Suchý (Já žiju dál) a vlastně i Karel Plíhal (Vosa), nejvíce se mi líbí příspěvky Jana Dospivy, Pavla Pokorného a Jardy Urbánka. Dospiva sice není žádný velký zpěvák, ale podařilo se mu ve zkratce a originálně zpracovat vážné téma (Sirotci). Urbánkův humor mám rád a právě Po žních patří mezi jeho nejlepší skladby. Pokorný mě paradoxně zaujal tím, že si na nic nehraje, že jeho píseň je prostě „folkově normální“, civilní. Různého pitvoření je totiž na albu příliš, a tak mě i vypointovaná legrácka Honzy Žambocha (Pes, nejlepší přítel člověka – jak kdy) po prvním poslechu přestala bavit.

Pod pomyslné stupně vítězů by se dostaly možná i dvě desítky písní, které mě něčím zaujaly. Patřila by sem veselá odrhovačka skupiny Démophobia, dobře zazpívané vokály v jinak nezáživné písni dua Nestíháme, pěkná kytara Jana-Matěje Raka, zajímavý hlas a „ruská“ nálada písně Michala Bystrova, humor Františka Vlčka, poněkud překvapivý závěr skladbičky Franty K. Bartáka, standardně dobré Ponožky pana Semtamťuka i neortodoxní zpracování už tak ulítlé písně skupiny Vltava v podání Xaviera Baumaxy.

Mezi slabší články řetězu naopak počítám až příliš rozvernou píseň Dua Tandem (Röhrich/Vřešťál) nebo texty Zbyňka Zemana (trapná etuda s rýmy na slovo „sloh“), Jiřího Šmidta („Mám to prej moc krátký“) nebo Arnošta Frauenberga.

Samostatnou zmínku si zaslouží miniatury nejminiaturnější – tedy ty „písně“, které trvají méně než půl minuty. Jindra Kejak v Rampouškovi sice nepřekročil svůj stín, avšak ani neklesl pod laťku dobrého vkusu. Nápaditá je hříčka Špatnej pán, kterou Filip Benešovský vokálně vystavěl na Dvořákově humoresce. Vřesťálova „nejkratší písnička světa“ Kopačky mě trochu ruší hraných úsměvem, zatímco Martin Rous navozuje dojem vážné skladby poctivou hrou na kytaru, kterou po několika sekundách shodí náhlou pointou své Balady o mořském vlku, „ošlehaném svými i cizími větry“. Pouhých 13 sekund pak stačilo Levorukému Edovi, aby stihl nechat ve své skladbičce vybuchnout Temelín, což už hraničí s pověstným hitem hardcorové kapely Divnej pach z počátku 90. let „Až se znova narodím, bude ze mě krokodýl“.

Album 50 miniatur můžeme chápat jako panoptikum méně i více podivných postaviček českého folku a příbuzných žánrů. Je zajímavé, kolik písničkářů se při zadání napsat co nejkratší píseň pokouší o humor a kolika z nich se to nedaří. Při opakovaném poslechu zjistíme, že dobrých humoristů je v našem folku málo a že v netradiční disciplíně vítězí vážnější autoři. Nohavica, Pokorný, Bystrov, Jarret či Dospiva u mě tentokrát vyhráli nad Vřešťálem, Knéblem, Mertou nebo Šmidtem.

Rok vydání: 2007
Vydavatel: EMI Czech Republic, s. r. o.
Žánr: folk
Celkový čas: 57:48