Roman Dragoun: Piano (recenze CD)

Roman Dragoun: Piano (recenze CD)
17. října 2012 Jazz, Recenze Autor: Milan Tesař

Poezie namísto energie. Zpěvák a rockový klávesista Roman Dragoun vybral písně z celé své dlouhé kariéry a natočil je s doprovodem akustického klavíru. Díky tomu na albu Piano vyniknou verše obou zpěvákových dvorních textařů, Milana Prince i Dragounova již zesnulého tatínka.

Někdo by to mohl vnímat jako kalkul. V době ekonomické krize, kdy kapely propouštějí bubeníky a redukují sestavy, natočí rockový zpěvák a klávesista sólové album pouze s akustickým pianem. Aby pořadatelé věděli, že „to“ zvládne sám, že jej tedy mohou bez obav pozvat a že to bude stát méně než celá kapela. Jenže tak to není. Nové album Romana Dragouna umožňuje nový pohled na zpěvákovu dosavadní tvorbu, pohled stejně plnohodnotný jako nahrávky s kapelami Progres, Futurum nebo s jeho současnou doprovodnou skupinou.

Tak jako známe akustického a elektrického Boba Dylana, tak jako si každá pořádná rocková kapela zkusí natočit unplugged verzi svých hitů, udělal něco podobného i Roman Dragoun. Je to vlastně přesný opak postupu, který používá Jan Burian. Ten se původně doprovázel na piano a v poslední době dává na deskách přednost elektronickému a vůbec bohatšímu doprovodu.

Klavír jako jeden z mála akustických nástrojů umí držet melodii, vytvoří harmonii, pracuje s dynamikou a naznačí rytmus. Zároveň však má tu vlastnost, že od začátku do konce alba působí jako nástroj doprovodný. Zpěv tím pádem nelze ošidit. A to je v případě Romana Dragouna první plus. I když jako jeden z našich nejlepších rockových zpěváků hravě zvládá i vypjaté dynamičtější polohy, komorní podoba písní jej představuje jako bravurního vypravěče, který si dává záležet na každé vyslovené slabice a naplno si vychutnává texty.

A právě texty jsou druhým – a ještě důležitějším – důvodem, proč má album Piano smysl. Roman Dragoun totiž zpívá zhudebněnou poezii, ať už jde o verše jeho již zesnulého tatínka Františka Romana Dragouna nebo jeho dvorního textaře Milana Prince. Ve verších obou autorů se duchovní prvky prolínají s obecně lidskými tématy, stárnutí sem patří stejně jako nekonečný vesmír, láska k Bohu stejně jako láska k ženě. Civilní verše Milana Prince „Jsi částí mého Boha a poutí všech mých let / jsi silnější než touha, už spěchám na výlet“ jsou pro album stejně typické jako vzletná slova Dragouna staršího „Je pevný řád a platí napořád / v přírodě, v srdci, ve vesmíru / že máme všeho hojnou míru / a ještě větší tisíckrát“. S tématem vesmíru (i úvodní píseň alba se jmenuje Ptáci vesmíru) souvisí i text Vladimíra Čorta Že tvých vlasů v ní se dotýkám, původně z repertoáru Progresu. Z kontextu alba výrazně nevybočuje ani text Zuzany Michnové Ostnatej drát („V bouři století skomírá / Spojení dalších nových rán“).

Za nejzásadnější písně alba (a možná i Dragounova repertoáru vůbec) považuji Ptáky vesmíru, Kronikáře, Slunci blíž, samozřejmě hymnický Zdroj a v neposlední řadě Princův text Padesát. Obrazy Krista na nádraží („a posté sám a sveden“), domu z konopí, Jidáše vlastních lží a vazba „půl Hendrix – půl jak F. L. Věk“ – každý z těchto sloganů by vydal na samostatnou píseň. Je tu opět téma vesmíru („Kolik moří má můj věk a vesmír můj a mír“) i téměř snové obrazy („prýštím z míz“).

Roman Dragoun se na svém novém albu odhalil až na dřeň. Oprášil starší repertoár (a volil dobře), který ovšem s pouhým doprovodem klavíru vynikne úplně jinak než s celou kapelou. Do popředí vystupuje síla textů a zpěvákova přesvědčivá interpretace. Z rockera se stává šansoniér, namísto energie si posluchač vychutná poezii. Není to kalkul, je to hodně poctivá a hodně dobrá deska.

Vydavatel: Dr. Pavel Kopřiva – FT Records
Rok vydání: 2012
Žánr: šanson/pop
Celkový čas: 63:21