T4 (Roman Dragoun, Stanislav Kubeš, Vladimír Kulhánek, Martin Kopřiva): Pár tónů a slov

T4, nová položka v katalogu české rockové hudby, je takzvaná superskupina. Sešly se zde totiž osobnosti známé z různých dalších projektů, přičemž nejslavnější jsou dvě jména. Klávesistu a zpěváka Romana Dragouna znají pamětníci z brněnské artrockové legendy Futurum, která mimochodem nedávno znovu začala účinkovat, a také ze dvou velmi zajímavých sólových alb s jemně křesťanskou tematikou. Vladimír "Guma" Kulhánek zase se svou baskytarou tvrdil muziku na několika albech Mišíkovy skupiny ETC... a předtím působil v průkopnicky bigbítovém Flamengu. Z ETC... můžete znát i kytaristu Stanislava Kubeše, zatímco kapelní benjamínek Martin Kopřiva bubnoval například ve Vítkově kvartetu nebo ve skupině Veteráni studené války.

Na otázku, jaký styl skupina T4 hraje, odpovídají její stránky www.t4rock.cz citací z nespecifikovaného "odborného tisku", že se jedná o "poctivou hudbu, která je kombinací tří velkých temperamentů tuzemské rockové scény". Proč ne... Opravdu jde o poctivou rockovou muziku a po řemeslné stránce se albu nedá vytknout vůbec nic. Sešli se zde totiž opravdu špičkoví muzikanti - aspoň na naše české poměry. Přesto jsem si při opakovaném poslechu musel klást otázku, jestli muzikantská zručnost a skutečnost, že můžeme hudebnkům jejich písně věřit, stačí. A pokud si řeknu, že nestačí, a budu na albu hledat ještě "něco navíc", nechci po zasloužilých rockerech příliš?

Hned v úvodní Spící rybě, jednom ze dvou největších hitů alba (vedle Skříně) nás kapela přesvědčí, že nechce pouze těžit z někdejší slávy svých členů, ale že umí hrát dostatečně moderně. Kubešova kytara i Kulhánkova basa hrají ve funky rytmu a k tomu Dragoun zpívá snad ještě naléhavěji, než jsme u něj zvyklí. Podobných pozitiv bychom našli řadu i v dalších písních. Vychutnat si můžete pěknou basovou figuru v Poutech, moderní funky zní i v Očích, pěkně je vystavěná epická píseň Šedý pán. Na druhou stranu třeba V prachu mi zní jako okopírovaná kdoví odkud, Ja znáju by mohla být o kapku syrovější, hravá skladba Divnej summit až příliš připomíná ETC... Celkově mám pocit, že si pánové trošku nevědí rady, jestli hrát prograsivně, nebo staromilsky. Přitom je jim jasné, že obojí má své kouzlo - a teď pro co se rozhodnout...?

I když ne všechny texty T4 mají parametry poezie, některé rozhodně za pozornost stojí. Velmi zajímavá je Spící ryba, i když bohužel Romanu Dragounovi není v refrénu úplně rozumět. Naštěstí situaci zachraňuje booklet, a tak si posluchač může vychutnat zvláštní hru slov Milana Prince, Dragounova dvorního textaře: "Malá dává za rohem spí dáma / oblohou proletí drak / křížem krážem na zeď hrachem hážem / každej můžem nebem hnout." Pokud chcete méně poetiky a o to víc reality, zkuste třeba Oči: "Věčná otázka / s jakou ženou bejt / do snů se ponořit / nebo někde lejt." Dále doporučuji už zmíněného Šedého páma s vygradovaným textem Marka Ebena (mimochodem tato píseň je - vzhledem k volnější struktuře verše - velmi dobře vyfrázovaná a zazpívaná). Zajímavý je i druhý Ebenův text Ja znáju s náznakem pointy "A nevadí mi, že nemáš český pas" a konečně minimálně za drobnou zmínku stojí i Skříň, zdánlivě civilní námět v textu Soni Smetanové.

Celkově album Pár tónů a slov stojí skutečně především na samotných tónech a slovech. V obojím cítím poctivost, avšak ne vždy se kapele podařilo zdárně dokončit boj s hrozící šedivostí. Pokud si tedy znovu položím otázku, zda se muzikantům podařilo dát do své hudby něco víc než zručnost a rutinu, musím odpovědět, že částečně. Některé písně znějí svěže a zajímavě a určitě se k nim budu rád vracet. Jiné asi zapadnou do šedivého světa zapomnění. Na další projekty T4 se v každém případě budu těšit a budu si přát, aby se kapela nebála být možná ještě trošku modernější; aby dávala přednost epickým textům před obecně rockově pocitovými; aby se oprostila od některých klišé hudby 70. a 80. let. A při tom aby zůstala tak poctivá jako dnes. Že chci příliš? Myslím, že T4 na to mají.