Polský jazz ve Slyšte, lidé!

Jako první nám bude v pořadu zpívat Grzegorz Karnas. Pochází z Horního Slezska a vystudoval popové a jazzové oddělení už zmíněné Hudební akademie v Katovicích se zaměřením na jazzový zpěv pod vedením profesorky Anky Serafińské. Pravidelně spolupracuje s dalšími polskými jazzmany, jako jsou například klavírista Michał Tokaj, basista a violoncellista Adam Oleś nebo saxofonista Radosław Nowicki. Účinkuje také na nejnovějším albu v Praze usazené Polky Yvonne Sanchez a v dubnu se představil na českých pódiích v duu se zpěvačkou Grażynou Auguścik.

Soubor s názvem Jaskułke 3yo tvoří pianista Sławek Jaskułke, kontrabasista Krzysztof Pacan a bubeník Krzysztof Dziedzic. Poprvé se představili v roce 2002 nahrávkou z koncertu v Gdaňsku, o rok později natočili album Sugarfree, z kterého si v pořadu budeme hrát. Jaskułke, kterého můžete znát také z alternativně jazzové skupiny Pink Freud nebo z kapely Zbigniewa Namysłowského, se na něm představuje jako autor a aranžér všech skladeb.

Po Sławkovi Jaskułkem dostane slovo ještě jeden klavírista, Paweł Kaczmarczyk. Ten vystupuje jako sólista i doprovodný hráč a věnuje se i skladbě. Získal mnoho cen na soutěžích a festivalech, například i v Ústí nad Labem na mezinárodní soutěži jazzových skupin Junior Jazz 2006. V žebříčcích časopisu Jazz Forum – The European Jazz Magazine se od roku 2004 opakovaně umisťuje na nejvyšších místech, získal rovněž Grand Prix Jazz Society „Melomani" v kategorii Nadzieja Melomanów 2005 a se svou skupinou KBD Trio obdržel cenu druhého programu Polské televize v kategorii album roku za své CD Live! Úspěchy tento mladý pianista zaznamenal i se svým nejnovějším albem Audiofeeling, které se podle už zmíněného časopisu Jazz Forum stalo Albem roku a Kaczmarczyk zde zvítězil také v kategorii Nová naděje.

Grażyna Auguścik je zpěvačka, která také skládá, aranžuje a vede vlastní soubor. V jejím repertoáru najdeme jak přesvědčivě podané balady, tak rychlý scat a další styly jazzového zpěvu. Proslavila se mimo jiné svými vokálními verzemi původně čistě instrumentálních skladeb. Kromě toho v loňském roce zazářila na společném albu s brazilským kytaristou Paulinhem Garciou.

Jako dalšího si představíme klavíristu Michała Tokaje. Narodil se ve Varšavě v roce 1974. Absolvoval Akademii jazzové a populární hudby v Katovicích a od roku 1999 se pravidelně účastní mezinárodních jazzových festivalů v USA a dalších zemích. Kromě toho od roku 2001 vyučuje na hudebních školách v rodné Varšavě. České publikum jej dobře zná z jeho dlouholeté spolupráce s kontrabasistou Jaromírem Honzákem. Nejen s ním Tokaj pravidelně koncertuje v Česku. Hrál u nás i se svým vlastním triem, se kterým v roce 2005 natočil úspěšné album Bird Alone.

Učitelem mnoha ze zmíněných mladých hudebníků je saxofonista Zbigniew Namysłowski, který letos v září oslaví už 70. narozeniny. V bookletu koncertního alba Jazz na Hradě o něm píše Michal Matzner: „Namysłowski je stěžejním reprezentantem zakladatelské generace polského moderního jazzu, srovnatelným v našem prostředí s významem osobností formátu Karla Velebného, Luďka Hulana nebo Jaromíra Hniličky. Na polské scéně byl zprvu aktivní jako trombonista několika tradicionalistických a swingových skupin už v druhé polovině 50. let. Záhy se uplatnil také na svůj původní nástroj jako improvizující violoncellista. V roce 1960 se stal členem průkopnické skupiny The Wreckers v čele s klavíristou Andrzejem Trzaskowským, se kterou se o dva roky později zúčastnil velkého turné po USA. Od roku 1963 až do současnosti stojí v čele vlastních skupin.“ Z životopisu Zbigniewa Namysłowského dále doplňme, že od druhé poloviny 80. let patřil k sólistům Česko-polského bigbandu v čele s Milanem Svobodou a Janem Ptaszynem Wróblewským. V současné době je jedním z předních evropských hráčů na altsaxofon. Vedle moderně jazzových alb nahrával například projekty, ve kterých spojoval jazz s tradiční hudbou polských horalů.

Dále si představíme kapelu, která jazz posouvá o kus dál, k fúzi s world music. Jde o skupinu Stilo, která své album Lisboa Avenue natočila se dvěma portugalskými hosty, zpěvačkou Genovevou Faíscou a kytaristou Joãem Bengalou. Polský deník Gazeta Wyborcza o Stilu napsal: „Jejich hudba je jako cesta kolem světa. Jestli má být některá polská skupina známá v zahraničí, určitě to nebude žádná z popových kapel, které imitují světové modely a které nám předkládají televize. Zahraniční publikum může být osloveno jedině těmi umělci, kteří cítí hudbu ve svých srdcích, kteří hledají své vlastní způsoby vyjádření, kteří rozumějí, odkud jejich hudba vychází. A jednou z takových kapel je Stilo.“ Sestavu Stila tvoří saxofonista Janusz Żukowski, kytarista Wojtek Stasiak, baskytarista Tomasz Żur a bubeník Jarek Cieślak.

S českým kytaristou Davidem Dorůžkou pravidelně spolupracuje zpěvačka Aga Zaryan, vlastním jménem Agnieszka Skrzypek. Velmi zajímavý rozhovor s Agou Zaryan vyšel v březnovém čísle kulturního magazínu UNI. Dozvíte se tam například, že na albu Picking Up The Pieces zpěvačka zhudebnila verše prakticky neznámé básnířky Dorothy Nimmo, o které říká: „Přišla jsem na ni náhodou, v jedné antologii, kterou jsem dostala asi před sedmi lety. Ten text se mi líbil, poslalal jsem jej Dareku Oleskiewiczovi a on k tomu napsal jednoduchou, trochu bluesovou hudbu.“ Další album zhudebněné poezie Zaryan nazvala Umiera piękno a zařadila na ně díla polských válečných básníků z doby Varšavského povstání. Když autor článku Daniel Konrád řekne, že „popularita polské jazzové scény se s tou českou nemůže srovnávat,“ Aga Zaryan to nepopírá a reaguje: „Mé desky Picking Up The Pieces se prodalo přes 25 000 kusů, což je v Polsku blízko k číslům, jakých dosahují popová alba. Vysvětluji si to tím, že lidé potřebovali něco akustického, čistého a ne tolik komerčního. A je to ideální i tím, že se má hudba líbí jak jazzovým fanouškům, tak i lidem, kterým podobná muzika nic neříká. Protože to není jazz, se kterým by se lidé nemohli spojit, není to nijak náročná, intelektuální nebo komplikovaná záležitost.“

Poslední muzikant, kterého si představíme, se jmenuje Leszek Możdżer a je to opět klavírista. V Praze nedávno vystoupil v mezinárodním triu, ale nás bude zajímat jeho sólový repertoár. Peter Motyčka o něm v roce 2005 v časopisu Harmonie napsal: „Pod vlastním jménem Możdżer debutoval sólovou nahrávkou Chopin – Impresje z roku 1994. Klasický žánr přesahující transformace skladeb polského génia překvapují v nejednom ohledu. Możdżerův Chopin není vzletný a plný patosu, ale především hravý a komunikativní. Chopinovský materiál tu není pouhou tematickou kostrou, přináší spíš éterickou esenci. Impresje proto posluchač vnímá jako kompaktní a přirozený celek a ne jako nepředstavitelnou fúzi rozdílných světů. Na druhé straně třeba do Etudy a moll op. 25 č. 4 neváhá začlenit kontrastní motiv Diverse Charlieho Parkera. Charakteristickým znakem Możdżerova stylu je oscilace mezi tonálním pořádkem klasické hudby a rytmickou variabilitou všeho, co se danému rámci vymyká. Také na samotný zvukový projev klade větší důraz než kterýkoliv z pianistů jeho kulturního okruhu.“