Pierrick Pédron: Cheerleaders (recenze CD)

Pierrick Pédron je francouzský saxofonista, jehož tvorba se pohybuje na pomezí jazzu a rocku. Vyrůstal v Bretani, na saxofon hrál odmalička a s jazzem začal v 16 letech. Jednou z jeho prvních profesionálních zkušeností byla účast na albu flétnisty Magica Malika. Dále spolupracoval například s Lionelem Belmondem, se skupinou Artaud/Blanchet vyhrál v roce 1996 cenu Défense, sbíral zkušenosti v New Yorku a v roce 2000 vydal své první sólové album Cherokee. Nyní vyšlo jeho třetí CD Cheerleaders, na kterém saxofonistu doprovázejí Chris De Pauw (kytara), Laurent Coq (piano) nebo Vincent Artaud (baskytara). Možná proto, že Pédron – stejně jako například Laurent Coq – má za sebou zkušenosti z newyorské scény, nezní album příliš francouzsky, a už vůbec ne bretonsky. Nahrávka sice zdaleka neobsahuje čistokrevný jazz, ale více než k šansonům nebo k tradiční „keltské“ hudbě má blízko k anglosaskému rocku. Připomenout může Pink Floyd, někteří publicisté odkazují ke King Crimson a k dalším složitějším variantám rockové hudby.

V některých skladbách Pédron a jeho spoluhráči opravdu nemají k rocku daleko. Miss Falk’s Dog obsahuje téměř hardrockové pasáže, sborový zpěv v Coupe 3 skutečně připomene nejsilnější melodie z floydovského alba Dark Side Of The Moon, zatímco závěrečná psychedelická pasáž má blízko k prvnímu albu Pink Floyd The Piper At The Gates Of Dawn. Na druhé straně si nelze nevšimnout pohodové souhry saxofonu s elektrickou kytarou a pianem ve skladbě The Cloud nebo velmi příjemné, v tom nejlepším smyslu popové melodie Nonagon’s Dance. A nechybí samozřejmě ani pořádná porce jazzu – od odkazů na rané swingové a dixielandové orchestry až po modernější odrůdy žánru. Do některých skladeb si Pédron navíc přizval dechový soubor, který svým projevem osciluje mezi bigbandem a filmovým orchestrem. Jednotlivé skladby na albu se vyvíjejí a promyšlené je i jejich řazení. Ovšem k nejzajímavější gradaci dojde, pustíme-li si za sebou skladby č. 4 (The Mists Of Time) a 7 (The Cheerleader’s NDE): od melodického saxofonového ševelení s potlačeným harmonickým doprovodem se přes ambientní mezihru ocitneme uprostřed bigbandové jízdy, která přejde do filmové fanfáry – zřejmě té, která byla podle bokletu na počátku celého projektu. Namítnete-li, že poslech skladeb na přeskáčku je proti autorovu záměru, musím oponovat, ale nejprve je třeba vysvětlit koncepci alba.

Název CD zní Cheerleaders. Toto anglické slovo, většinou nepřekládané (ve francouzštině i češtině) označuje roztleskávače nebo ještě častěji roztleskávačky, které známe ze sportovních přenosů nebo například z videoklipu Smells Like Teen Spirit skupiny Nirvana. Jak zjistíte z průvodního textu v bookletu, Pédron a jeho spoluhráči se nám prostřednictvím devíti instrumentálních skladeb snaží představit devět snů – nebo nočních můr – jedné také roztleskávačky. Jde tedy o devítidílnou suitu, skládající se z jednotlivých, dosti se od sebe lišících, epizod. A tak jako se v noci jednotlivé sny chaoticky střídají a nelogicky na sebe navazují, ani zde není na škodu pouštět si skladby v náhodném pořadí a nechat vyústit jednu do druhé pokaždé jinak. Zaručuji, že ne vždy hranici mezi jednotlivými kompozicemi postřehnete a že album vám přinese několikeré dobrodružství.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: ACT Music
Žánr: jazz
Celkový čas: 51:01

(Článek vznikl přepracováním rozsáhlejší recenze, psané pro časopis Harmonie)