Peter Guschelbauer a jeho Alessa

Rozhovor s Peterem Guschelbauerem z rakouského vydavatelství Alessa Records

Alessa Records vydává především jazz. Proč jste se rozhodl právě pro tento žánr?

Firmu Alessa jsem založil v roce 2004. Pracoval jsem v různých hudebních vydavatelstvích od počátku 80. let, ale vždy jsme se věnovali různým žánrům – popu, rocku a dalším. Měli jsme ale potom problém prezentovat naši produkci na velkých hudebních veletrzích, jako je například MIDEM. Všude totiž chtějí, abyste měli nějaký „formát“. A pak tu byla ještě jedna důležitá věc. Už v 80. letech byly snahy dostat z vysílání rakouského rozhlasu rakouskou hudbu. Nová hudba rakouských umělců v rádiu nikoho nezajímala. Rozhlasová stanice Ö3 hrála pouze dvě procenta rakouské hudby, což byl zpěvák Falco. A protože mou velkou hudební láskou je jazz, řekl jsem si, že na rock a pop zapomenu a budu se věnovat především jazzu. Už v roce 1991 jsem produkoval první jazzové album, za které jsme v recenzi v novinách měli o jednu hvězdičku víc, než tehdy dostal uznávaný trombonista Christian Muthspiel. A to jsem považoval za dobrý začátek. Později, od roku 2002, jsem organizoval koncerty Joe Zawinulovi, a tehdy jsem se rozhodl, že založím specializované hudební vydavatelství, které se soustředí pouze na jazz. Firmu jsem pojmenoval Alessa Records podle své dcery. Jmenuje se Alexandra, a protože mám rád Itálii, použil jsem zkrácenou italskou formu jejího jména – Alessa. Na úplném začátku se mi podařilo odkoupit nové nahrávky dvou významných světových jazzmanů – Johna Abercrombieho a Uriho Cainea. Bylo skvělé zahájit práci nového vydavatelství s těmito dvěma opravdovými mistry. Většinu ostatních alb, která jsem vydal, jsem už nahrál sám. Do dnešního dne jsem vydal kolem stovky alb. Mimochodem hodně novinek vzniklo v posledním roce během covidu. Muzikanti měli čas, nahrávání bylo možné – bylo to něco jako práce v továrně. A tak vznikla řada krásných alb. Mohl bych o tom ostatně vyprávět hodiny a hodiny…    

I když vydáváte alba umělců z různých zemí, důležitou část katalogu zaujímají rakouští interpreti…

To, že vydáváme alba rakouských umělců, je pro mne velmi důležité. Jak už jsem říkal, v rozhlase rakouská hudba nedostává mnoho prostoru. Platí to samozřejmě v první řadě pro pop a rock, ale i rakouský jazz je ve výrazné menšině oproti zahraniční scéně. Rakouský rozhlas má mimochodem tři stanice. Na Ö1 se původně hrála především klasická hudba a později čím dál víc jazz. Stanice Ö2 hraje naprosto nezajímavou hudbu a Ö3 se zaměřuje na mezinárodní hity. V naší zemi přitom máme velké množství výborných muzikantů. Například v Linci, kde žiji, je univerzita, na které se učí na špičkové úrovni moderní jazz a současná improvizovaná hudba.    

Vydal jste alba i několika českým umělcům, například skupiny B/Y Organism a také pianistce Kristině Barta. Jak spolupráce s ní vznikla?

Kristina mi jednou zavolala, poslala mi o sobě nějaké informace, a já jsem zjistil, že je to opravdu výjimečná pianistka. Nenašla žádné vhodné české vydavatelství, a tak se obrátila na mne, do nejbližšího zahraničí. Domluvili jsme se, že se sejdeme na půl cesty z Prahy do Lince – v Českých Budějovicích. Ten z nás, kdo tam bude první, vybere na hlavním náměstí nějakou kavárnu a zavolá tomu druhému. Byla to velmi příjemná schůzka, domluvili jsme se na vydání alba a já jsem Kristinu a její trio – protože tehdy hrála s triem – pozval k sobě do studia. Vzniklo krásné hudební dílo.    

A nezůstalo u jednoho alba, nedávno jste Kristině vydal novinku Love And Passion. Za jakých okolností vznikala?

Snažím se jazzovým umělcům vydávat nová alba po dvou nebo třech letech. Není to jako u popu, kde musíte každý rok přijít s něčím novým. Ale když vyjde novinka jednou za tři roky, máte dostatek času se jí věnovat a propagovat ji. U Kristiny jsem to také takto naplánoval, ale přišla nám do toho pandemie. Kristina mělo znovu přijet ke mně do studia, jenže v té době nebylo možné překročit státní hranice. A tam jsme čekali, čekali… až jsem jí navrhl, aby si našla studio v Praze a poslala mi nahraný materiál, že jej smíchám a vydám CD. Své druhé album natáčela s kvintetem a od toho prvního se velmi liší. Což je naprosto v pořádku, protože kdyby umělec vydával stále totéž, nebylo by to dobré. Doufám, že i toto CD bude úspěšné.

Kdybyste měl ze svého katalogu vybrat jedno další album a doporučit je, které by to bylo?

Jedno z mých nejoblíbenějších alb je to, které vydala saxofonistka Swantje. Na saxofon začala hrát až krátce před třicátými narozeninami poté, co vystudovala práva. Získala však stipendium na prestižní jazzovou školu Berklee a postupně se vypracovala v opravdu vynikající saxofonistku. Když si poslechnete její album, řeknete si možná, že je to pěkné, ale že je tam něco jinak, než jste čekali. Já jsem měl tento pocit také, a proto jsem ji pozval na festival, který jsem pořádal. A až jsem ji viděl naživo, uvědomil jsem si, že si vypěstovala vlastní techniku hry. Nesnaží se hrát co nejrychleji a nejdynamičtěji jako jiní jazzmani [džezmeni], její přístup je možná více feministický. Důležitá je pro ni melodie, ale ne ve smyslu nějaké komerční líbivosti. Je to prostě jiné… Swantje vystupuje v triu s basistou a bubeníkem. Mohli byste tedy říct, že je to „nový Sonny Rollins“. Ale ona nikoho nenapodobuje, má opravdu svůj vlastní styl.