Mulo Francel: Hudba nejen pro českou babičku

Rozhovor se saxofonistou Mulo Francelem

Album Crossing Life Lines jste věnoval novodobé historii střední Evropy. Jak vůbec nápad natočit takové CD vznikl?

Byli jsme na turné s kapelou. Hráli jsme tenkrát i v Praze – v tom klubu, ve kterém kdysi vystoupil americký prezident… V klubu Reduta… Odtud jsme pak pokračovali do Polska, kde jsme měli také několik koncertů. Jeden z nich se konal v Glivicích. Po jeho skončení jsme seděli celou noc s mladými pořadateli, popíjeli jsme a povídali jsme si, byla tam velmi srdečná atmosféra. Hovořili jsme mimo jiné o našich prarodičích, o druhé světové válce a také o tom, jak je skvělé, že se už sedmdesát pět let ve střední Evropě neválčí. A právě tehdy mě napadlo, že bych toto tři čtvrtě století míru mohl nějakým způsobem oslavit a že bych k tomuto projektu mohl přizvat jako hosty hudebník z Polska a České republiky. Tak se také stalo, ale důležitou roli mají na albu také němečtí muzikanti, kteří mají stejně jako já kořeny ve východnější části Evropy. Pozval jsem například hráčku na vibrafon z Polska Izabellu Effenberg a další hráče, kteří měli předky v Česku nebo Polsku, a společně jsme album dali dohromady. Čas ve studiu jsme si náramně užívali. Mimochodem můj otec pocházel z Teplic a každý z jeho rodičů byl jiné národnosti – babička byla Češka a dědeček český Němec. Až do roku 1935 žily v severních Čechách obě národnosti v souladu a nebyl to žádný problém. Jednu z písní jsem věnoval své babičce Adě.    

Jakým způsobem jste svůj vztah k babičce v písni vyjádřil?

Hudbu není snadné popsat slovy. Když komponuji, ocitám se ve zvláštním stavu mysli nebo ve zvláštní atmosféře, kterou se snažím vyjádřit právě pomocí hudby. Ale je dost těžké tento proces zachytit do slov. Babičku jsem měl moc rád a při komponování jsem na ni myslel. Můj otec zemřel, když mi bylo šest let, a nestihl mi tím pádem vyprávět o svém dětství v Teplicích. Hodně jsem si tedy povídal právě s babičkou, která zemřela, když mi bylo patnáct. Díky ní jsem si ještě mohl udělat představu o tom, jak se v severních Čechách žilo ve 20. letech. Od babičky jsem také dostal spoustu fotografií z té doby, které pořídil její otec Anton Rubeš. Ve skladbě Ada’s Song jsem se tedy snažil zachytit veškerou svou lásku k babičce, ale těžko vám přesně řeknu, který tón vyjadřuje kterou emoci.   

Album zahajujete úpravou Vltavy od Bedřicha Smetany. Proč jste si vybral právě tuto ikonickou skladbu?

Tato melodie vás zavede do míst, kde jsou mé kořeny. O Smetanově Vltavě jsme se učili ve škole. Myslím, že jsme o ní a o Smetanovi hovořili tři nebo čtyři celé vyučovací hodiny. Smetana skládal takzvanou programní hudbu. Vybral si něco, co dobře znal ze svého života, a přetvořil to v hudbu. Řeka v jeho skladbě pramení, protéká Prahou, teče pod starobylým hradem… To všechno tam je a já jsem se tomu jen pokusil dát jazzové aranžmá. Někdy se něco takového nepodaří, ale tentokrát to myslím zafungovalo dobře.   

Do „středoevropského“ kontextu alba Crossing Life Lines mi nezapadá skladba Schaschlik, kterou jste složil společně s pianistou Davidem Gazarovem…

Davida Gazarova znám dvacet pět let. Pochází z Ázerbájdžánu, studoval v Moskvě, a poté žil nejprve v Mnichově a pak dlouho v Záhřebu, kde se oženil s jednou spisovatelkou. Trávili jsme spoustu hodin při dlouhých nočních cestách autem z koncertů. Povídali jsme si o historii a o politice. A tak se na mé album dostala i jeho píseň inspirovaná jeho rodným městem Baku. Její melodie se mi moc líbí, i když je pro mne jako rodáka z Mnichova dost těžké ji hrát. Vyznačuje se totiž takovou arabskou „zdobností“, na kterou nejsem zvyklý, ale kterou rád hraji.   

Krátce před tímto albem vyšlo CD Mare, které jste natočil se svou stálou sestavou Quadro Nuevo. V čem se pro vás liší práce ve studiu na takových dvou rozdílných projektech?

Když natáčíte s jedenáctičlennou studiovou skupinou, jejíž členové se ani všichni dobře neznají, musíte hodně organizovat a pečlivě plánovat předem – včetně toho, kde budou jednotliví muzikanti spát a podobně. Ovšem taková práce je úžasná, protože každý hudebník do díla přinese něco nového ze sebe. Výsledek pak může být opravdu zajímavý, jednotliví hráči se mohou navzájem inspirovat. I pro mne to byla inspirativní zkušenost. Oproti tomu Quadro Nuevo je kvarteto s ustáleným složením. Odehráli jsme spolu spoustu koncertů, zažili jsme společná dobrodružství a já dnes už přesně vím, kterými cestami se naše hudba ubírá. Naše společné zážitky se odrážejí v našich skladbách, což se může přihodit právě jen u kapel, které takto fungují déle než dva nebo tři roky. Když jste s někým v jedné kapele deset, dvacet, nebo dokonce pětadvacet let, máte už tolik společných zážitků, že to ve vaší hudbě musí být znát. Tvoříme sehraný tým.    

(Jedná se o přepis pouze části rozhovoru. Celý si jej poslechněte po odvysílání premiéry na webu www.hudebnirozhovory.cz.)