Michel Camilo: S Tomatitem jsme prolomili tabu

Rozhovor s pianistou Michelem Camilem

Zatím poslední album, které jste natočil společně s Tomatitem, se jmenuje Spain Forever. Čím se liší od předchozích dvou?

My o těch albech hovoříme jako o třech částech trilogie. Jsou to alba Spain, Spain Again a Spain Forever a dohromady jim říkáme Trilogie Spain. Období mezi jednotlivými tituly jsme vždy využili k tomu, abychom promýšleli nové cesty a hledali nové možnosti, kam se společně ubírat. Třetí album je ze všech tří nejromantičtější, zaměřili jsme se na něm na balady. Hledali jsme tedy co nejmelodičtější repertoár a jedná se tím pádem o hudbu úplně jiného charakteru než na druhém albu, které se hodně točí kolem Astora Piazzolly a tanga. Tomatito totiž v době jeho vzniku cestoval do Buenos Aires a měl turné po Argentině. Když se vrátil, zmínil se mi o tom a já jsem mu řekl, že jsem také velkým fanouškem tanga a že se můžeme při naší další spolupráci vydat tímto směrem. První album Spain bylo důležité hlavně proto, že jsme na něm prolomili jedno staré tabu. Do té doby si lidé často chybně mysleli, že akustické piano a kytara nejdou dohromady, protože jejich zvuk se hlavně ve středních polohách navzájem tluče. My jsme tímto svým prvním albem naopak ukázali, že tyto dva nástroje k sobě krásně ladí. Dalším důležitým znakem našeho dua je to, že hrajeme bez doprovodu rytmických nástrojů, cajónu nebo palmas, tleskání typického pro flamenco. Snažíme se důvěřovat jeden druhému, naladíme se na svůj vnitřní rytmus. Právě důvěra jednoho k druhému je velmi důležitá. Jsme schopni spolu odehrát koncert bez velkého plánování a příprav.

Četl jsem, že k jazzu vás přivedla skladba Arta Tatuma v rádiu…

Ano, může za to můj bratranec, který sbíral jazzové desky a v té době měl v rádiu svůj dvouhodinový pořad. Já jsem cvičil svého Beethovena, Chopina a Bacha a v pauze jsem zapnul rádio a poslouchal jsem. Najednou tam začal hrát Art Tatum skladbu Three For Two, a já jsem se okamžitě zamilovat do jazzu a chtěl jsem se o této hudbě dozvědět víc. Z toho, co jsem znal předtím, se jazzu nejvíc blížilo boogie, které hrával můj strýc. Půjčil jsem si pro začátek několik desek od svého bratrance, a tak jsem poznal své oblíbence – Arta Tatuma, Oscara Petersona, McCoye Tynera a Billa Evanse. K těmto prvním vzorům posléze přibyly další inspirace jako Sonny Clark nebo Bud Powell. Když mi bylo sedmnáct, konal se v Santo Domingo obrovský festival u příležitosti otevření Národního divadla. Účastnili se jej také američtí hudebníci. Když jsem si během jedné pauzy sedl ke klavíru a začal hrát jazz, přišli američtí muzikanti ke mně a ptali se mě, kdo jsem a jak jsem se dostal k jazzu. Jeden z nich byl známý newyorský perkusista a ten mě pozvat do New Yorku, že mi předvede tamní klasickou i jazzovou hudební scénu. Já jsem se tedy v sedmnácti vypravil do New Yorku, on mě vzal do různých jazzových klubů a koncertních síní a já jsem si Spojené státy úplně zamiloval. Snil jsem, že bych mohl do Ameriky odjet jako postgraduální student nebo že bych mohl dokonce v New Yorku žít. A to se mi povedlo v roce 1979.

Studoval jste dlouho klasickou hudbu, byl jste členem symfonického orchestru. Využíváte tyto zkušenosti jako jazzový hudebník?

Klasická průprava mi při hře velmi pomáhá. Učil jsem se dvě různé hráčské techniky, které obě využívám. V New Yorku jsem chodil na soukromé hodiny k Jacobu Lateinerovi, který používal techniku Isabelly Vengerové. V Santo Domingu jsem se učil podle metody Leszetického. V New Yorku jsem se stal součástí velké komunity hudebníků a nikdo se mě tam neptal, jestli hraji klasickou hudbu, nebo jazz. Každého jen zajímalo, jak dobře hraju a jestli si s ním chci zahrát. Mimochodem skladatel mám na svém kontě tři klavírní koncerty. Třetí z nich měl premiéru loni v dubnu v podání Detroitského symfonického orchestru a na rozdíl od prvních dvou byl složen pro jazzové trio a symfonický orchestr. První dva byly pro sólový klavír a orchestr. První měl po celém světě už sto sedmnáct uvedení s účastí různých světových orchestrů.

Obdržel jste řadu významných ocenění – Grammy, několik Latin Grammy a další ceny. Která z nich je pro vás nejdůležitější?

Všechny mám rád. (smích) Ale moje nejdůležitější ocenění? Víte, Grammy, Latin Grammy i Emmy jsou důležité, protože výrazně urychlí vaši kariéru. Po jejich obdržení dostáváte pozvánky na spoustu koncertů po celém světě. Tyto tedy pomáhají v mezinárodní kariéře. Ale vážím si také čtyř čestných doktorátů, které jsem obdržel na různých univerzitách. Jeden z nich jsem dostal v Bostonu na Berklee College of Music. To je pro mne zvlášť důležité proto, že moje první jazzová škola – žil jsem tehdy ještě v Santo Domingu – byl právě korespondenční kurs pořádaný Berklee College of Music. Přímo v Bostonu jsem nikdy nestudoval v Bostonu, ale v roce 2000 mě ocenili čestným doktorátem. Poprvé jsem na Berklee přijel už jako hostující profesor. Učil jsem tam tři roky po sobě mimo jiné skladbu a improvizaci a bylo to velmi plodné období. Někteří mí tehdejší studenti se od té doby velmi dobře uvedli na světové scéně. Jsou to například Esperanza Spalding, japonská pianistka Hiromi nebo Ruslan Sirota, spoluhráč Stanleyho Clarkea. Na všechny jsem velmi hrdý.

Zajímáte se stále ještě o hudební scénu Dominikánské republiky?

Ano. Já považuji svůj talent za velký dar od Boha. Jsem za něj vděčný a snažím se jej předávat dál a pomáhat mladým lidem z Dominikánské republiky plnit jim jejich sny. Už deset let spolupracuji s Berklee College of Music v rámci fondu Michel Camilo Scholarship. Ten podporuje mladé studenty, kteří se chtějí věnovat jazzu, a umožňuje jim studovat.