Irena Budweiserová: Hlavně ne klid (recenze CD)

Irena Budweiserová: Hlavně ne klid (recenze CD)
3. června 2012 Jazz, Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Po devíti ltech natočila Irena Budweiserová autorské sólové album: první po odchodu ze Spirituál kvintetu a první, na kterém je autorkou většiny textů. Přečtěte si naši recenzi a případně vepište do diskuse pod článkem, jak se sólové nahrávky Ireny Budweiserové líbí vám.

Až čas ukáže, zda odchod Ireny Budweiserové ze Spirituál kvintetu byl spíše pozitivním, nebo negativním momentem v její kariéře. V každém případě má nyní zpěvačka více času a energie pro budování své sólové kariéry, kterou slibně rozvíjela už během svého účinkování v naší nejstarší folkové skupině. Nové album Hlavně ne klid je její první sólová deska po čtyřech letech (po tematickém CD O Vánocích zpívám) a první autorská nahrávka po devíti letech (po albu Někdy si připadám jak pták). Kromě zpěvaččiných vlastních melodií nové album obsahuje jeden tradicionál a tři coververze. Autory textů jsou mimo jiné František Novotný, Alena Binterová a Barbara Ježková, avšak více než polovinu písní si zpěvačka tentokrát – možná překvapivě – otextovala sama.

Doprovodná skupina Fade In má už řadu let stabilní obsazení: Vít Fiala na kontrabas a Jaroslav Šindler a Miroslav Linka na kytary. Úplně stejně jako na Někdy si připadám jak pták zde hostují Miloš Dvořáček (bicí, perkuse) a František Kop (saxofon, basklarinet). Na obou albech zní také klavír, avšak na novince profesionálního klavíristu nahradila – prý trochu neplánovaně – sama zpěvačka. I když je tedy nástrojové obsazení na obou albech, jež od sebe dělí devět let, totožné a třebaže se nezměnila ani osoba hlavního aranžéra (Miroslav Linka), slyšíme na novém albu zřetelný posun do akustičtějších poloh. Namísto výletů do funku, které na starší nahrávce reprezentovala hudební legrácka Ranní dovětek, se nové CD soustřeďuje na klidnější směs akustického jazzu a folku.

Výrazný hlas Ireny Budweiserové má sice místy snahu tvořit klidnějšímu nástrojovému doprovodu protiváhu, ale celkově je album Hlavně ne klid – navzdory názvu – klidnější než jeho předchůdci. Jako by zpěvačka pokračovala v trendu, který částečně naznačila na tematických deskách Nobody’s Fault… (album spirituálů z roku 2006) a O Vánocích zpívám (2008). To samozřejmě neznamená, že by se od začátku do konce alba držela při zemi. Naopak, od první písně Hlavně ne klid je zřejmé, že si sólového zpěvu užívá, že si vychutnává každou slabiku. Místy se skutečně odváže (úvodní energický výkřik v To se nehodí), avšak po všech jazzově vyzpívaných nepravidelných verších na konci předvede naprosto konvenční „ploužák“ u klavíru Pár slov. Řeknu-li, že si tuto píseň bez problému představím jako duet s Eltonem Johnem, nemyslím to v žádném případě pejorativně.

Mimochodem je zajímavé, že autorem naprosto pravidelného textu písně Pár slov i rozvolněných veršů skladby Ten déšť je tentýž František Novotný. Jeho texty pro sólovou Irenu Budweiserovou jsou jiné, abstraktnější, než slova, která psal (a po letech opět píše) Spirituál kvintetu. Jenže zatímco Novotného texty se v obou polohách dají považovat za poezii, sama zpěvačka textuje spíše řemeslně. V jejích verších občas překvapí neobvyklé slovo („Ne žádný hojivý propolis“ – Hlavně ne klid) nebo moderní tematika (Stalking), avšak převládá v nich zaměření na pocity, emoce, zatímco konkrétní příběhy jen sem tam prokukují mezi řádky. U překladu písně Marianne Faithfull When I Find My Life oceňuji dodržení litanické formy, ale například věta „Jsem teď tady a jsem free“ se podle mne k písni moc nehodí.

Hlavně ne klid je sice sólové (a navíc autorské) album výrazné zpěvačky, avšak pánové muzikanti za svou kapelnicí nijak nezaostávají. Naopak, pěkné kytarové sólo (např. To se nehodí) nebo kontrabas (When I Find My Life) přitahují posluchačovu pozornost v okamžicích, kdy se v textech zrovna nic důležitého neřeší. Stačí se chvíli soustředit, a všimnete si i takových detailů, jako že v písni Ten déšť jedna z kytar dotváří harmonii tak, jak bychom to spíše čekali od klavíru.

Hlavně ne klid je sice album klidné (devět ze třinácti písní je pomalých), ale mezi řádky skrývá pořádnou porci energie. Po hudební stránce je folkové nebo akusticky jazzové, ale pokud jde o pěvecký výraz a zaměření textů, jde o velmi kvalitní pop. Vlastně se Ireně Budweiserové podařilo natočit album, kterým se nezpronevěřila své dosavadní kariéře a které by jí současně mohlo přinést pár nových posluchačů s dobrým vkusem. A to přesto, že na albu (na rozdíl od Někdy si připadám jak pták) prakticky chybí jednoznačné hity.

Rok vydání: 2012
Vydavatel: Indies MG
Žánr: jazzfolk
Celkový čas: 49:13