Traband: Vlnobeat (recenze CD)
Album Vlnobeat si skupina Traband vydala ke svým 20. narozeninám. Nominace na folkového Anděla sice kapele unikla velmi těsně, ale album v žádném případě není – čistě – folkové. Je velmi pestré hudebně i textově, se spoustou nejrůznějších hudebních i obecně kulturních odkazů. Přinášíme vám recenzi, která původně vznikla pro Katolický týdeník.
Skupina Traband slaví dvacáté narozeniny. Jako dárek sobě i svým fanouškům nadělila nové album Vlnobeat, na kterém opět překvapuje. Hudbou i výběrem témat.
Traband založil skladatel a hudebník Jarda Svoboda v roce 1995, poté, co se rozešla jeho předchozí kapela Otcovy děti, která patřila k pilířům tuzemského křesťanského rocku. „Lidé nás začali škatulkovat jako křesťanskou kapelu, která je tu od toho, aby hlásala víru. A to já jsem nikdy necítil jako svoje poslání,“ vzpomínal před několika lety v Katolickém týdeníku, „Otcovy děti lidé nebyli ochotni vnímat jinak a to byl jeden z důvodů, proč ta skupina skončila. Prvotní Traband bylo takové halasné vyřvávání toho, že nejsme jen kazatelé, ale lidé, kteří se radují z toho, že jsou na světě.“
Traband si skutečně získal nemálo fanoušků i mimo křesťanské prostředí. Pozornost na sebe strhává nejen texty, ve kterých se prolínají příběhy postaviček ze společenské periferie s prvky protestongů a s originálními vyznáními. Důležitou složkou písní Trabandu je také hudba a především aranže. Traband není skupina jednoho stylu – z původního rockového tria se vyvinul v cosi, co recenzenti pro nedostatek škatulek označovali jako „balkánskou dechovku“, a později od tohoto hudebního jazyka uhnul opět jinam. Stěžejním nástrojem byl tu klarinet, tu akordeon, tu dokonce harmonium. Traband tím pádem naprosto zaslouženě získal ceny Anděl jak v žánru world music, tak v kategorii folk a country. Jarda Svoboda je neúnavným hledačem, který zkouší nové a nové kombinace barev a zvuků. Nové album Vlnobeat tak Traband zachycuje v rozšířené sestavě s pětistrunným banjem, které písně posouvá ke country, a s výraznými klávesami, které pro změnu evokují zvuk bigbítu z 60. let.
Podobnou dynamiku či hledačství však můžeme sledovat i v textové složce písní. Jednotlivá alba skupiny lze vnímat jako koncepční celky složené z písní, které něco spojuje – mohou to být příběhy z hospod a přístavů, fotograficky přesná líčení krajiny nebo – v případě nového alba – radikální protestsongy. Přes toto dílčí zacílení jednotlivých projektů se však prakticky na každém albu Trabandu objevují také písně s duchovní tematikou – od hitu Sáro z prvotiny O čem mluví muži přes Evangelium podle Jarouše („Já nevěřím, že život je jen náhoda! Já chci aby byl Bůh s velkým B! Chci aby řek mi: Pane Svoboda, pojďte, odvedu vás do nebe“), Lano, co k nebi nás poutá nebo naprosto přímočaré biblické citace v písních Milovaný syn a V hořícím keři až po dylanovské kazatelství ve skladbě Pálíš, doutnáš, nehoříš na CD Domasa nebo citaci Písně písní na nejnovějším albu.
Tak jako je hudba Trabandu plná jinotajů (na Vlnobeatu evokuje country, ale ve skutečnosti je bigbítová), hraje si Svoboda na schovávanou i jako textař. Modlitbu s názvem Tak to mám rád z alba Přítel člověka může nepoučený posluchač vnímat jako popis milostného aktu (což je vlastně paralela s Písní písní) a v popisu zdánlivě nesouvisejících epizod v následujícím textu Ve stejném okamžiku nám závěrečné „amen“ na konci písně při nepozorném poslechu unikne.
Pozorně je třeba poslouchat i nové album Vlnobeat. Je v textech možná radikálnější než Svobodova starší tvorba: „Tak kousni do tý pracky, co nabízí ti prachy. Výhodnou půjčku podepiš krví. A kopni do tý bedny, co vymejvá ti mozek.“ Ale ani mezi ostrými protestsongy se neztratí znovuobjevené téma radosti z toho, že jsme na světě, vyjádřené například odkazem na gospel Oh Happy Day: „Tenhleten den, to je můj den, a tuhle radost nedám si vzít!“
Vydavatel: Indies Scope
Rok vydání: 2014
Žánr: folkrock
Celkový čas: 52:41
(Článek vznikl pro Katolický týdeník)