Slyšte, lidé! – Písně lesa a kolejí

Začneme skupinou, která nedávno slavila 35. narozeniny a stále hraje v nezměněném obsazení. O Hop tropu už před více než 20 lety psal Milan Jablonský: „Když pustíte intelektuálskému folkaři Tomáška, Nedvěda nebo duo Červánek, v nejlepším případě si blahosklonně odšklíbne. Ale pustíte-li mu hoptropáky, většinou alespoň přikývne s tím, že to není špatný. Je to jednak tím, že Hop trop nepůsobí falešně a jednoduchost jeho písní nikdy neklesá na úroveň slaboduchosti, jednak tím, že má velice sebevědomý projev, který vyvolává v posluchači jistotu, že právě tohle je ta pravá trampská muzika 90. let.“ My už nemáme 90. léta, ale Jaroslav Samson Lenk, Ladislav Huberťák Kučera a Jaromír Šroub Vondra jsou tu stále.

Lokálka je ještě starší než Hop trop – vznikla v roce 1974. Její duší a motorem byl dlouho Ladislav Straka aneb – jak říkal jeho kolega Vašek Souček: „Lokálka je především Straka a Straka je především potměšilý žonglér.“ Kapelník Lokálky zemřel v roce 2009, ale skupina funguje i po něm v omlazené sestavě. Když se v roce 1996 zeptali Jaroslava Samsona Lenka, co se mu vybaví, když se řekne Lokálka, odpověděl: „Vybaví se mi něco jako domov důchodců na kolečkách, který se neustále směje, a počítám, že některé z nich ten smích bude stát smrt.“ Lokálka si vybudovala jméno na parodiích českých a zahraničních hitů, ale v repertoáru má i vlastní tvorbu.

Miki Ryvola je samozřejmě základní pojem moderní trampské písně. Z hudby jeho bratra Wabiho i jeho samotného vychází už několikerá generace autorů a interpretů. Písně Ryvolů a jejich skupiny Hoboes se však o tradiční trampské scény odlišovaly výrazným swingovým rytmem a inspirací v jiných žánrech. A také zvláštní a dodnes ceněnou poetikou všedního dne. „Nebyli jsme nikdy ortodoxní trampové, tramping byl pro nás jen platforma, na které jsme se pohybovali,“ řekl ostatně Miki Ryvola před časem v rozhovoru pro bluesový časopis Crossroads. A tak není divu, že jeho zatím poslední album má jazzový doprovod. Čtrnáct let po společném albu se skupinou Nezmaři a osm let poté, co se jako interpret tří písní podílel na kompilaci 16 nej od táborových ohňů, se totiž Miki Ryvola konečně dočkal nové nahrávky. Album Tunel jménem čas je co do rozsahu krátké – sedm písní má dohromady necelou půlhodinu –, ale je vkusné a zajímavé, pokud jde o obsah. Celý projekt se zrodil v hlavě kytaristy Marka Rejhona, který v bookletu líčí, jak se v jeho hlavně začal „svět swingových smyčcových orchestrů“ pojit s písněmi, na kterých se kdysi učil hrát na kytaru. A autorem mnoha těchto písní byl právě Miki Ryvola. Jestliže se tedy Rejhon odhodlal oslovit svého dávného hrdinu a nabídnout mu spolupráci s malým orchestrem, byla v tom možná kapka drzosti a dvě kapky odvahy. Když ale trampský bard kývl, začal se rodit opravdu zajímavý počin. 

Skupina Choroši je sice stále mladá, ale za sebou má nemalé úspěchy. Především jsou  držiteli Autorské Porty za rok 2014 nebo vítězi Festivalu trampské písně v Horním Jelení. Choroši jsou trio ze středních Čech. Kapelu tvoří Petr Ovsenák, dříve člen dua Nestíháme, dále kladenský písničkář Tomáš Doug Machalík a Aleš Rogalewicz. Skupina je charakteristická svým syrovým trojhlasem doprovázeným dvěma kytarami a baskytarou – píšou o sobě na svém webu. 

V Ostravě působí úspěšná skupina Marod. Její základ tvoří rodina Matláškova – rodiče René a Andrea a jejich děti René a Alena. Spíše než pod svými křestními jmény však vystupují pod přezdívkami – rodiče jako Racek a Ája, děti jako Tesák a Smajlí. Sestavu doplňuje rodinný přítel Luboš Vejmola, který hraje na kontrabas. Marod se věnuje především vlastní tvorbě. Původně psal písně tatínek Racek, ale v poslední době mu výrazně konkuruje už 18letý syn Tesák. Skupina Marod podobně jako Choroši vyhrála Autorskou Portu v Ústí nad Labem, dále zvítězila v diváckém hlasování na Mohelnickém dostavníku a také na Festivalu trampské písně v Horním Jelení. Kromě toho se skupina dvakrát zúčastnila celosvětové talentové soutěže – Mistrovství světa v interpretačním umění – ve Spojených státech a pokaždé si domů přivezla několik medailí, napodruhé i zlato. 

The Honzíci z brněnské Staré osady jsou ortodoxní trampské kapela, ale tak nějak jinak. Honzíci jsou Šlupka, Čára, Medvěd, Vlčice, Žblabuňka, Rejžák a nepostradatelný nehrající člen-zásobovač Sváča. Poprvé se veřejnosti představili v dubnu na brněnském oblastním kole Porty v Brně. Ve skutečnosti se jedná o muzikanty známé z jiných skupin a projektů, jako jsou bluesoví The Weathermakers, duo Žába & had, už neexistující skupina Soundno nebo zpěvačka Hana Fatamorgana. Nápad na založení trampské skupiny dostal kytarista a výrobce hudebních nástrojů Honza Fic poté, co v loňském roce ve finále Porty měli pořadatelé problém s anglickým názvem jeho kapely The Weathermakers a doporučili mu přejmenovat ji „třeba na Jeníčky“. K Honzíkům vedle trampských přezdívek a do posledního detailu promyšlených písní patří také patřičné trampské oblečení včetně nejrůznějších módních doplňků. 

Stráníci jsou manželé Luboš a Veronika Stráníkovi, které na koncertech – v jednom z jejich projektů – často doplňuje Mirek Ošanec. Své nové album Písničky, které jsme dostali, natočili i s dalšími hosty, ale ještě důležitější jsou autoři písní. Stráníci svou novou desku totiž skutečně sestavili z písní, které jim věnovali autoři jako Pavel Žalman Lohonka, Víťa Troníček ze skupiny Marien, Vojta Kiďák Tomáško nebo Jirka Nohel ze skupiny Žalozpěv. 

Skupina Trapas ze středočeských Hořovic působila na folkové scéně už kolem přelomu tisíciletí, kdy se objevila například na festivalu Zahrada. Jenže pak se na dlouho odmlčela a vrátila se až poměrně nedávno. A byl to návrat úspěšný. Na jaře 2015 kapela nejprve zvítězila v podbrdském kole Porty a poté vyhrála celé české národní finále v Řevnicích u Prahy. Právě na základě tohoto úspěchu jsme skupinu Trapas pozvali, aby zahrála živě také v našem studiu.

Solidní akustický folk hraje také kapela Čáry Máry z Plzně. Síla kapely je v aranžérské pestrosti písní, které zároveň zůstávají pevně zakotvené ve svém žánru, což je akustický folk s výraznými prvky trampského stylu, tedy hudba z dnešního úhlu pohledu konzervativní. Přesto se mladým Západočechům podařilo v žánru, který je pro mnohé dávno za zenitem, přijít s něčím pokud ne úplně novým, pak minimálně hodným pozornosti. Jinými slovy, i když Čáry máry už z podstaty nemohou překvapit novátorstvím, jejich CD Pevným krokem v žádném případě nenudí. Toho skupina dociluje třemi cestami – tím, že téměř všichni členové přispívají autorsky, střídáním hlasů a už zmíněnou aranžérskou pestrostí, které kapela dociluje bez hostů. 

Nové album Už vím nedávno vydala přerovská skupina Špunt, která na scéně funguje už od roku 1985. V její sestavě se vystřídaly už dvě desítky muzikantů. V textech se sice často objevují trampská témata, avšak kapela se aspoň v rámci možností žánru snaží, aby její skladby zněly moderně. Své první album Pohádkář vydali v roce 1996, v roce 2009 vzniklo CD Vrať mi klíč a nyní tedy vyšlo zmíněné třetí album. Skupina Špunt je vítězem festivalu Mohelnický dostavník z roku 2004 a účastnila se také finále festivalů Porta a Zahrada. Současnou sestavu tvoří kytaristé Miloslav Dohnal a Ivan Nussbaum, zpěvačka Jaroslava Ludvová, flétnistka a zpěvačka Martina Trojková, baskytarista Luděk Kadák a Eva Koutná, která zpívá a hraje na rytmické nástroje. Jako hosté na novém albu účinkují bubeník Zdeněk Sedlařík a v jedné skladbě violoncellista Martin Přemyslovský.

Skupinu Jak je neznáte, kterou má na svědomí kytarista Ondřej Paska. Ten totiž jednou zaskakoval za jednoho člena skupiny Pacifik a společně se zpěvačkami Marcelou Voborskou a Helenou Maršálkovou nabídl divákům nejen písně z aktuálního koncertního repertoáru Pacifiku, ale i písničky z dávné minulosti nebo ukázky ze sólové tvorby Marcely Voborské. A protože se publiku toto podání líbilo, rozhodlo se trio, že nepůjde o setkání jediné, a trojice pod názvem Jak je neznáte vydala také album. Marcela Voborská říká: „Písničky vybrané na toto CD si vždycky zasloužily, aby se hrály. Nestalo se tak… Proto mám radost, že díky všem zúčastněným znovu ožily a doufám, že ještě dlouho žít budou.“ Její kolegyně Helena Maršálková dodává, že práce na tomto CD jí připadala jako „hledání pokladů se šťastným koncem“. Album obsahuje především skladby Marcely Voborského, Tonyho Linharta nebo už zesnulého Josefa Blažejovského, tedy osobností spojených se skupinou Pacifik.

Malina Brothers je seskupení osobností, které známe z různých žánrů. Luboš Malina hraje na banjo a dechové nástroje v Druhé trávě, ale věnuje se také irské a od ní odvozené hudbě v kapele Garcia nebo hudbě židovské v sestavě Kon Sira a v neposlední řadě hraje novou akustickou hudbu a současný jazz v triu s Tomášem Liškou a Michalem Nejtkem. Jeho bratr Pavel Malina je členem skupiny Žalman & spol. a nejmladší Pepa je houslistou bluegrassového Monogramu. V kapele s nimi hraje Pavel Peroutka, dříve také bluegrassový kontrabasista, dnes člen Spirituál kvintetu. A tito pánové ve své oddechové – ale přitom hudebně kvalitní – kapele Malina Brothers hrají vedle dalšího repertoáru také staré trampské písně, především od autora Miroslava Skunka Jaroše.