Slyšte, lidé! – Karel Plíhal po šedesátce

„Já se svojí poměrně složitou a labilní povahou vlastně celý život bojuju s tím, abych držel pohromadě. A to, co dělám, i způsob, jak jezdím, mě určitě usměrňuje a pomáhá přežít, nebo se alespoň trošku orientovat. Takže má tvorba je obrácená spíš ke mně, mé vidění světa je víc o tom, jaký bych chtěl být, než jaký jsem,“ říká Karel Plíhal v rozhovoru z roku 2000 a dodává: „Chtěl bych být laskavý, hravý, uvolněnější, klidnější, mít větší nadhled, nehroutit se z kravin…“

V roce 1992 Palacha označil Jiří Černý označil za „Paganiniho české kytary“. Dnes bohužel Karel Plíhal ze zdravotních důvodů na kytaru hrát nemůže, ale platí další charakteristiky z pera tohoto uznávaného kritika: „Plíhal je jediný následovník schopný překouzlit Jiřího Suchého. Plíhalovský stud před frází je zásadnější, zacházení s vlastním talentem hospodárnější. Za hodinu vám dá pocítit, jak je stejně rozpačitý jako vy a jak pro něj nad všechnu inteligenci, energii a sarkasmus světa je obyčejná dobrota.“

Když měl v roce 1997 Karel Plíhal jmenovat, koho ze svých písničkářských kolegů si opravdu váží, řekl, že jsou jen tři – jednak jmenoval tehdy už zesnulého Emila Pospíšila, se kterým předtím pravidelně hrával, a dál Vladimíra Mertu a Vlastu Redla. „Ti tři jako jediní mi přijdou na naší scéně něčím výjimeční,“ řekl v rozhovoru s Tomášem Hrubým.

Jako svůj velký inspirační zdroj Plíhal uvádí divadlo Semafor. Čestmír Klos v bookletu znovu vydaných písničkářových nahrávek z 80. let ale připomíná, že mezi Plíhalovy inspirační zdroje patří i latinskoamerická hudba, Beatles, Jethro Tull nebo Pink Floyd.

„Karel Plíhal je písničkářský talent, jaký se rodí jednou za desetiletí a který má všechno. Je to výborný textař, melodik, kytarista a velmi zvláštní zpěvák,“ píše Jiří Černý.