Šantré 2013 (recenze minialba)
Folkové trio Šantré natočilo první CD s novou zpěvačkou Terezou Bárovou. Jde o minialbum s pouhými pěti písněmi, nicméně i z nich jsou zřetelně patrné nezpochybnitelné kvality i drobné nedostatky této kapely.
Šest let po svém debutovém studiovém albu 2+1 vydalo pražské folkové trio Šantré novinku. Jde o EP desku (5 písní) bez názvu, kterou pro pořádek můžeme nazývat třeba Šantré 2013. Skupina se zde představuje v nové sestavě – zatímco mužské dvě třetiny zůstávají beze změny (kytarista Dušan Vainer a baskytarista Pavel Hloušek), na postu zpěvačky vystřídala výbornou Inku Tognerovou neméně dobrá Tereza Bárová. Právě potřeba představit sestavu s novou zpěvačkou něčím hmatatelným byla zřejmě důvodem, proč trio nečekalo na plnohodnotné album a vydalo pětipísňový kotouček.
Hned první píseň Klíč v délce necelých dvou minut ukazuje, v čem jsou přednosti Šantré a v čem jsou naopak jejich – naštěstí nenápadné – slabiny. Tereza je výborná zpěvačka, výrazem jiná než Inka (což je pochopitelně klad, neboť nehrozí neustálé srovnávání). Její hlas je plný, rázný, kde je to třeba, a jemný, usměvavý a přitom neustrašený v pasážích, které si to žádají. Skladba je dobře vystavěná, je jasné, že autor Dušan Vainer se tvorbou písní nějaký ten pátek zabývá. Onou drobnou a spíše zdánlivou slabinou je téma textu, ve kterém se vlastně vůbec nic neřeší. I píseň na otřepané téma však Šantré (repsektive Dušan Vainer) umí podat zajímavě. Drobných studií na téma vztahy mezi mužem a ženou vzniklo v českém (nejen) folku tolik, že je obtížné být originální. Zde se to povedlo i díky verši „Ať svět je chvilku trapný kýč“, díky níž píseň ke kýči nesklouzává.
Pokud v Klíči Tereza při zpěvu jen naznačovala úsměv, následující Tu chvíli si už naplno vychutnává. V textu se opět nic zásadního neřeší, avšak o to víc je zde prostoru pro čistý zpěv (sledujte, jak se zpěvačka opře do poslední slabiky slova „složitéééé“). A ke slovu se zde výrazněji dostane také Hlouškova basa, respektive celá rytmika (kytara s basou).
Na opakujícím se riffu akustické kytary a basové figuře stojí hitový Měsíc, jeden ze dvou textů Jardy Síbrta – a podle mého mínění po formální stránce nejlepší text desky. Epiku všedního večera podtrhují prosté verše jako „krásně voní káva“, kterým na důvěryhodnosti přidává nejen Terezin ještě výraznější úsměv (opravdu si to zpívání užívá!), ale také nenápadné změny v rýmování – ABBA, ABAB.
Až na ty kecy, další text Jardy Síbrta, dospělý, méně optimistický a s hororovým rýmem zahnat/za hnát, představuje Šantré ve vážnější, méně odlehčené poloze. Zpěvačka tuto serióznost opět podtrhává barvou svého hlasu (malinko mi připomíná Martinu Trchovou v jejích vážnějších skladbách), výraznou a netuctovou melodii opět zvýrazňuje basa.
Posledním zlatem, závěrečný duet Dušana Vainera a Terezy Bárové, je odlehčená folková písnička pro konec léta, rozloučení se sezónou i s minialbem. Dvojhlas ve zpěvném refrénu je ukázkou toho, co Šantré také umějí a na co v prvních třech – spíše sólových – písních nezbyl prostor.
Šantré posílají svým minialbem svým posluchačům několik vzkazů: Že stále žijí a jsou ve formě. Že folk, jednoduchý a akustický, žije. A že ve třech lidech se dá udělat spousta muziky, když má každý přesně vymezenou roli, drží se jí a slouží celku. Vím, že zrovna tohle není nic nového – klavírní jazzová tria, Peter, Paul & Mary i staří Marsyas by mohli vyprávět. Jenže proč si to občas nepřipomenout?
Vydavatel: Dušan Vainer a Šantré
Rok vydání: 2013
Žánr: folkrock
Celkový čas: 13:51