Šantré: 2+1 (recenze alba)

Dva pánové a jedna mladá žena, to jsou Šantré, držitelé Krtečka z festivalu Zahrada a vyhledávaní hosté velkých i malých folkových přehlídek. Pro své umění udělat v málo lidech hodně muziky si jich už před několika lety všimli pořadatelé a ihned v závěsu je mezi své oblíbence zařadila spousta fanoušků. Ti všichni s napětím čekali na avízované první CD, které vznikalo od podzimu 2006 do jara 2007 v západočeském Tymákově a v Liberci. Zatímco některé příznivce kapely album nadchlo (například na serveru FolkTime se i proti mírné kritice zvedla ostrá vlna nesouhlasu), jiní posluchači byli zklamaní. Šantré se totiž rozhodli nenabídnout publiku věrný obraz svého umění podle modelu 2+1, nýbrž – navzdory zavádějícímu názvu alba – přizvali řadu hostů s elektrickými kytarami, bicími, klávesami nebo saxofonem.

CD 2+1 tedy není žádná křehká nahrávka, jak by někdo od folkového tria mohl čekat. Naopak hned v úvodní Dešťobásni posluchače překvapí hutné bicí a silový zpěv. Jemně erotické téma v textu pak ze skladby dělá potenciální poprockový hit, za který by se ani Chinaski nemusely stydět (což není hodnocení, pouze konstatování). Jenže Šantré první písní klamou. Zatímco v ní se Dušan Vainer coby textař pokouší o originální a trošku krkolomné rýmy („Éros umí / nerozumí“, „kreativní / krev a ty v ní“), hned v druhé Jedinou větou ukazuje, že dokáže složit a především otextovat působivý šanson. Jazzový zvuk doprovodu pak napovídá, že album 2+1 bude mít k nudě daleko.

Posluchače, kterému rockovější přístup vadí, může potěšit velmi pěkně zazpívaná (a také výborně artikulovaná) Odjinud s tichým začátkem. Ani zde sice nechybějí bicí, avšak přidají se tak nenápadně, že nemohou rušit ani ortodoxní zastánce akustické muziky. Naopak v následující Znebeslečně jsou bubny podle mne úplně zbytečné (mimochodem i zde Dušan novátorsky rýmuje a v tomto případě jeho pokusy dopadají o něco lépe než v Dešťobásni: „na Kubě Řím / pak uvěřím“ nebo „nevyžene / neví že ne“).

Vedle Vainerových textů zpívají Šantré také verše svého kamaráda Jardy Síbrta. Ten se nesnaží být za každou cenu po formální stránce originální (a nevyhne se ani rýmovému klišé sezan/neznám v Kdo vlastně jsem nebo gramatickým rýmům v závěrečné Moknu), avšak dokáže napsat Ince Tognerové dívčí texty přímo na tělo. V jeho případě tedy obsah vítězí nad šedivou formou.

Vrcholem alba po textařské stránce jsou pochopitelně dvě zhudebněné básně Jana Skácela, přičemž z Mostu udělal Dušan Vainer jeden z vrcholů alba. Tedy nejen Dušan (autor hudby), ale možná ještě víc Inka, která písni dokázala vtisknout působivou šansonovou – chvílemi šeptanou – náladu. Velmi pěkná je v písni také flétna Petry Šindelářové a jedinou drobnou šmouhou jsou umělé klávesy, které by samozřejmě lépe zastoupilo akustické piano. Úplně jinak, experimentálněji, si Dušan pohrál se Skácelovými Mrtvými. Je odvaha pouštět se do těchto veršů po Pavlicovi a Šantré se pochopitelně hradišťanskou verzi ze Slunovratu nepovedlo překonat. Vainerovi Mrtví jsou nemelodičtí, deklamační, avšak zaujmou zajímavou kytarou a celkově pěkným zvukem.

Příjemný zvuk má vůbec celé album. Z dosud nezmíněných písní bych vyzdvihl například do jazzu laděného Salvadora Dalího se saxofonem nebo opět pěkně zazpívané Tak jako slunce (v ní exceluje na basu Pavel Hloušek). Dobrou kombinaci hutnějšího zvuku (rocková basa, bicí) a akustických meziher nabízí Nedočkavá, nápadité je využití rytmu tanga ve smyslné písni Skořice a zázvor, podle mne jednom z největších hitů kapely. A Příteli, to je krátký hudební výlet do Brazílie s využitím folkrockových prostředků.

Po několikerém poslechu alba jsem si uvědomil jeden paradox. Občas se stane, že neznámá kapela natočí album s hosty a pak přesvědčuje publikum, že dokáže zaujmout i v komorní sestavě na pódiu. Šantré na to šli přesně opačně. Po několikaleté zkušenosti s vystupováním ve třech nahráli CD s hosty, aby dokázali, že ve studiu zvládnou nabídnout i něco navíc a že jejich zdánlivě křehké písně znějí dobře i v energičtějším podání. Michal Kadlec z Jarretu, bubeník Honza Noha, Martin Mráz z Jen tak na klávesy a další přizvaní přátelé udělali album barevnějším. Avšak i přes jejich účast je pro mne Šantré především tré mladých osobností, které dokážou napsat slušnou píseň, dát jí – s přimhouřením oka – slušný text a především ji přesvědčivě zahrát a zazpívat. Hosté jsou zajímaví, ale nikoli nutní.

Rok vydání: 2007
Vydavatel: Šantré
Žánr: folk
Celkový čas: 41:26