Pod Černý vrch: Ženění

Skupina Pod Černý vrch, nejtvrdší "ze všech kapel, které se v dnešní době snaží vypořádat s českým a moravským folklórem" (cituji z vlastní recenze na předchozí album Semotam), prichází s novinkou Ženění. Základní schéma je stejné jako na zmíněné předešlé desce - vezme se lidový text, na který se naroubuje hudební kabátek tak originální, že na české scéně - přes inflaci folklór-rockových kapel - nemá obdoby. Pod Černý vrch totiž - to jen pro připomenutí - vsadil na souzvuk tvrdé rytmiky a smyčcových nástrojů (troje housle a viola v základní sestavě + hostující violoncello), hraných rozhodně také spíše rockově než folkově nebo dokonce klasicky.

Pokud mě minulé album svým zvukem a přístupem k folklóru překvapilo tak, že jsem si na ně musel poměrně dlouho zvykat, tentokrát jsem ke kapele přistupoval jako k jistotě. Jen co jsem desku vložil do přehrávače, nechal jsem se unášet energií, kterou Pod Černý vrch rozdává od druhé skladby až do konce alba (úvodní půlminutové Ej ráno je pouze čistě vokálním úvodem "do problematiky" lidových písní). Titulní Ženění zaujme kombinací jakoby táhlého zpěvu, inspirovaného pražskou alternativní tradicí, a rychlého hudebního doprovodu. Mluvil bych možná o jisté dávce zběsilosti, ale rozhodně ještě ne o tvrdosti - opravdu rázný je pouze projev zpěváka Šolicha. Tvrdě kapela začne znít až se začátkem třetí skladby Vězení, ve které mimochodem ovšem "přitlačí na pilu" i zpěv. Nejde ale o žádný jednoduchý hardrock, spíše bych mluvil o spřízněnosti s některými pomalejšími odnožemi metalové hudby. Zajímavý je zde mimochodem nejen souzvuk houslových vyhrávek s temnou basou, ale také třeba industriální stoptime zhruba ve druhé třetině písně.

V dalších skladbách nabízí kapela variace na výše zmíněné prvky: hutný spodek, undergroundově-metalový zpěv folklórního textu, tvrdá hra na housle, violu a cello. Nositelem melodie jsou jednou smyčce (předehra Kapusty), podruhé mužský sólový a ženský sborový zpěv (Ženička), avšak nad tím vším má stejně navrch energie. Přestože zpracované lidové texty jsou v mnoha případech zajímavé a leckdy poučné a úsměvné (Ženička, Kapusta), slouží kapele především k "nadhození tématu". Mnohem důležitější jsou i tentokrát hudební plochy a hlas slouží pouze jako další hudební nástroj.

K nejsilnějším skladbám alba patří Viktorin (v dlouhé předehře spolu zajímavě komunikují smyčce s baskytarou, zajímavý je i skandovaný zpěv) a Ženička (v ní se ke smyčcům a hutnému spodku přidá lesní roh) a velmi pěkný je také Měsíček. Naopak spíše do počtu jsou oba bonusy. Tělo, zazpívané pouze s doprovodem smyčců (tedy bez rytmiky), sice není úplně špatné, avšak působí poněkud unaveně ve srovnání s předchozími písněmi, které ženou kupředu bicí Martina Rychty. A závěrečná instrumentální verze Milenců v texaskách? To je vtípek, který nemá souvislost s předchozím materiálem a zatímco na koncertě by mě asi bavil hodně, zde spíše přebývá. Přes snahu zaranžovat původně popovou melodii à la Pod Černý vrch to není Pod Černý vrch. Struktura skladby je příliš pravidelná a výsledek připomíná kombinaci klasického hardrocku s popíkem. Tedy přesně to, jak Pod Černý vrch určitě nechce znít a jak ve vlastních písních také nezní.

Celkově je však album Ženění velmi povedené. Z kapel, které se u nás cíleně věnují inspiraci folklórem, je Pod Černý vrch opravdu jednou z nejtvrdších a nejenergičtějších (i když bychom neměli zapomínat ani na metalisty typu Silent Stream Of Godless Elegy). Muzikanti z PČV dokážou spojit neuvěřitelnou dávku energie s hitovou melodií a se složitější rytmickou strukturou a nevšedními aranžemi do jednoho celku. Něco takového se úspěšně podaří málokdy a málokomu.