Petr Skoumal: …se nezblázni/Poločas rozpadu (recenze)

Petr Skoumal: …se nezblázni/Poločas rozpadu (recenze)
28. června 2013 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

U příležitosti 75. narozenin skladatele, hudebníka a netypického písničkáře Petra Skoumala vyšla reedice jeho dvou zásadních alb z přelomu 80. a 90. letech. Písně jako Poločas rozpadu, Písnička pro ruskou přítelkyni, Pavilon 88 a zejména hymnická Nepouštěj nás nezestárly.

V rozsáhlé tvorbě Petra Skoumala, rozkročeného mezi hudbu pro děti, hudbu filmovou a písně pro dospělé, zaujímá klíčovou roli album Poločas rozpadu z přelomového roku 1990. Už když jsem před několika lety recenzoval 3CD se Skoumalovými největšími hity 52+2, napsal jsem: [Album Poločas rozpadu] zachytilo s nadějí, humorem, patosem, nostalgií i ironií atmosféru končící nesvobody. V písních, natočených ještě na konci 80. let a vydaných roku 1990, zpěvák oslovuje patrona české země (Neopouštěj nás), ruského dramatika (Pavilon 88) a ústy hostující „pionýrky“ také soudruha vedoucího (Pokušení na táboře). Vše pak korunuje píseň o Starém pánovi, který vzpomíná, jak „komunisti byli takhle malinký“. – Dnes by to stačilo podepsat a byla by recenze odbytá. Na zmíněné kompilaci však některé zásadní skladby chyběly – především dobový pokus o world music Jeden můj známej nebo Písnička pro ruskou přítelkyni („My jsme tábor míru“), která sice nevyšla na původním vinylovém vydání alba, ale na pozdějších CD verzích se objevuje. U příležitosti 75. narozenin Petra Skoumala vyšel celý Poločas rozpadu znovu, a to jako část dvojalba, které vedle dalších bonusů především z 80. a 90. let obsahuje také reedici o rok starší desky …se nezblázni. Ta jesicejako celek malinko slabšínebo Poločas, ale některé momenty (Písnička pro K., Naruby) můžeme chápat jako předzvěst toho, co mělo zanedlouho přijít.

Petr Skoumal jako autor písní byl na naší scéně na přelomu 80. a 90. let zajímavým solitérem. Role toho „méně vtipného“ z dua s Janem Vodňanským byla jakoby zapomenuta, akustické piano se ozývá jen zřídka (především v nostalgickém Starém pánovi hraje důležitou roli), Skoumalovy vážné příběhy jsou netypicky obaleny do mohutných, místy až hymnických syntezátorových zvuků. Osmdesátá léta byla ve světě dobou Depeche Mode nebo Duran Duran a u nás – řečeno s nadsázkou – dobou Petra Skoumala. Tomu možná byly novoromantické hnutí a všechny anglosaské elektropopové kapely lhostejné. Jeho písně nevycházejí z chladné estetiky německého Kraftwerku. Syntezátory lze ve Skoumalově případě chápat jako doprovodný nástroj, který uspokojí choutky klasicky vzdělaného skladatele, pokud jde o melodie i harmonii. A tam, kde Skoumalovi klávesové nástroje nestačily, přizval si hosty sobě milé, ať už šlo o muzikanty z ETC…, C&K Vocal, Vláďu Mertu nebo saxofonistu Ivana Myslikovjana.

Nebýt syntezátorů, měly by možná písně Petra Skoumala kratší předehry (narážím zejména na Svatého Václava nebo na Poločas rozpadu). Písňový základ by zůstal, ale posluchač by přišel o tu napínavou minutu (a víc), kdy s napětím čeká, kdy se konečně ozve to zásadní: „Svatý Václave, vévodo naší beznaděje…“ Dlouhými předehrami mimochodem Skoumal připomíná jednoho velikána světové scény, Phila Collinse. Jeho podobně hymnický Another Day In Paradise také posluchače během předehry pozvolna připravuje na zásadní sdělení.  

Právě paralela s Collinsem dokládá, že Skoumalovy písně nejsou jen „divným folkem“, hraným na klávesové nástroje, ale také mimořádně kvalitním popem. Zatímco u nás má slovo pop často pejorativní nádech, v anglosaském světě si kvalitních popových kapel lidé váží. A příkladem takového kvalitního popu je u nás Petr Skoumal. Na jeho pozdějších albech pro dospělé hymničnost mizela ve prospěch jednodušších popěvků. Poločas rozpadu a v menší míře předchozí …se nezblázni a související skladby jsou však dokladem toho, že syntezátory, od té doby dávno vyšlé z módy, ve spojení se silnými texty a přesvědčivým (rozuměj přirozeným) projevem mohou zabodovat. Vždyť Petr Skoumal vypadal důvěryhodně, i když neustále opakoval: „Promiňte, neviděli jste náhodou jít kolem mýho psa?“

Vydání obou alb souhrnně na jednom dvojCD považuji za záslužný počin. Zub času většinu písní nerozkousal, oba celky drží pohromadě, i když jsou obsahy původních desek nastavené materiálem z dalších nahrávek. Jediné, co považuji za chybu, je zařazení dvou úplně nových písní – vánoční Ukolébavky a Mistra tesaře, obojí s texty Ivana Wernische. Ne že by ty písně byly špatné. Ale na největší hity z obou stran nemají a navíc se vinou jejich zařazení na samý konec druhého disku trochu vytrácí to mrazivé ticho, které mělo zůstat v uších po písni Poločas rozpadu.

Vydavatel: Supraphon
Rok vydání: 2013
Žánr: pop
Celkový čas: 69:11 + 63:11