Oboroh: Nocí mořem

Rok vydání: 2006
Vydavatel: Indies Happy Trails
Žánr: folkrock
Celkový čas: 42:44

Oboroh dlouhodobě považuji za svou nejoblíbenější českou kapelu. Zhruba před deseti lety jsem chodil na všechny její dostupné koncerty, předposlední album Marah pro mne bylo nejlepší deskou roku 1998 a – jen tak mimochodem – recenze sólového CD Slávka Klecandra Protější břeh byla mým prvním článkem pro Folk & country. Můžu tedy vůbec HODNOTIT album, na jeho vydání jsem netrpělivě čekal, na které jsem se těšil a které mě nezklamalo?

Snad smím i hodnotit, ale především mohu analyzovat. Důležitý přitom není ani tak základní popis (jedna instrumentálka, jeden převzatý Bob Dylan a devět původních českých písní s texty a ve většině případů i s melodiemi kapelníka Slávka Klecandra) jako spíše hlubší ponor do básnických obrazů a melodických linek naší nejznámější křesťanské kapely.

Hovoříme-li stále o Oborohu jako o křesťanské skupině, je nutné si zároveň uvědomit, že doby zhudebňování starozákonních Žalmů (alba Žalmy, Žalmy II. – Spatřujeme světlo a částečně i Kámen) jsou pryč. V současné době Slávek vsází na autorské texty, ve kterých sice svou víru neskrývá, avšak ve kterých se zabývá i tématy mnohem obecnějšími. Jedním z nejzajímavějších je motiv komunikace dvou náhodných známých na pozadí kostela, z něhož zní rekviem (Někdy). 

Odvážné je zařazení nejméně typické skladby, instrumentálky Ave, maris stella na úvod alba. Zatímco popoví zpěváci se snaží zaujmout náhodného posluchače především prvními vteřinami nahrávky, Oboroh na něco podobného rezignuje. Snad spoléhá na stále početnou skupinu svých fanoušků z 90. let a současně deklaruje svou muzikantskou nezávislost. Od druhého tracku (Jako Jonáš) už nám ale nabízí jeden hit za druhým. Ve zpěvu se střídají kapelník Slávek (vypravěčský, folkovější projev) a klávesista (dříve bubeník) Roman Dostál (chraplavý rockerský hlas, který však paradoxně nejlépe vyznívá v akustických písních). Pouze v jednom momentě se do zpěvu zapojí baskytarista Radek Pokorný – v rapovaném Andělovi, ve kterém mimochodem „mohutný“ mužský sbor posílí i hostující Petr Vavřík.

Hudebně Oboroh na svém nové albu téměř neexperimentuje. Písničky mají pravidelnou strukturu, posluchač je zřídkakdy překvapován. Jednou z nemnoha výjimek je zmíněný Anděl (s výraznými prvky funky), další pak závěrečné gradující Tání s melodií Romana Dostála. I když si na první poslech všimneme dobře šlapajících bubnů i účelného střídání akustických a elektrických kytar (včetně „staromilských“ sól v This Wheel’s On Fire a Homo erectus blues), hlavním sólovým nástrojem současné sestavy Oborohu je saxofon Slávkova bratra Vaška Klecandra. Žánrově má pak Oboroh velmi blízko k americkému písničkářskému rocku, ke kterému se hlásí i zmíněnou coververzí Dylanovy This Wheel’s On Fire (kterou Slávek bohužel zpívá s až příliš českým přízvukem).

Za hloubkovou a samostatnou analýzu by stály Slávkovy texty, avšak nejlepší bude, když si je přečtete a uděláte si na ně názor sami. Doporučil jsem vám už Někdy („Někdy je těžké říct dvě věty / a doufat, že se vzájemně unesou“). Dále upozorním na gradující Koně, píseň o mystickém snu („Ať to byl kdokoli, kdo tyhle koně / poslal mi do cesty, nebyl to Bůh (…) A dávný děs / dával těm bestiím pít krev  mých svalů“) s lehce milostným a současně filosofickým závěrem. Velmi zajímavý je také pohled na evoluci v Homo erectus blues, ve kterém Adam „netušil, zda byl ještě včera opicí, nebo kusem hlíny“.

Na nové album Oborohu jsem netrpělivě čekal osm let. Dočkal jsem se a opravdu nejsem zklamaný. Jak s oblibou píšu, až čas ukáže, jestli se budu vracet častěji k Nocí mořem, nebo třeba k Marah. Ale novinka (mimo jiné díky jménu vydavateli, díky Slávkově písničkářském účinkování na známých festivalech i díky přístupnějším textům) má podle mne šanci přitáhnout k Oborohu nové posluchače. A to by si kapela, známá zatím dobře mezi křesťany, avšak obecně nedoceněná, zasloužila.

(Článek vznikl pro časopis Folk & country.)