No-No Boy a jeho asijsko-americké album

No-No Boy, vlastním jménem Julian Saporiti, se na svém albu 1975 věnuje především osudům příslušníků asijských národů žijících ve Spojených státech. Prvotní inspirací mu byla fotografie jazzové kapely složené ze samých Japonců, kteří byli po druhé světové válce uvězněni v internačním táboře. Saporiti se začal zajímat nejen o osudy těchto amerických Japonců, ale i o různé kulturní souvislosti a mimo jiné o jejich roli na americké jazzové scéně. Odtud už se dostal obecně k tématu Asiatů hrajících typicky západní styly, jako jazz, country nebo psychedelický rock. Své album, na kterém tato témata zpracovává, pojal ve styl písničkářského folku ve stylu například Peta Seegera. Ale – jak uvádí vydavatel alba – tam, kde běžní američtí autoři zpívají o Caseym Jonesovi, používá No-No Boy jména jako Tomoki Ogata nebo George Igawa. Jsou to mimochodem jména skutečných postav, jejichž osudy písničkář ve své tvorbě zpracoval. Jedná se tedy o album o asijských emigrantech, kteří na americkém kontinentu neměli vždy lehký život, a někdy jejich cesta končila přímo tragicky.

Dokument o albu (anglicky): https://www.youtube.com/watch?v=ECTUu4q7r1I