Martina Trchová: Už tolik nepátrám po novém

Martina Trchová: Už tolik nepátrám po novém
12. listopadu 2010 Folk, Aktuality Autor: Milan Tesař

V listopadovém čísle časopisu FOLK vyšel rozhovor Milana Tesaře s triem, které tvoří písničkářka Martina Trchová, kytarista Patrik Henel a kontrabasista Radek Polívka. Část rozhovoru vám přinášíme.

Radek Polívka, Martina Trchová a Patrik Henel na festivalu Zahrada 2010Martina Trchová, Patrik Henel a Radek Polívka letos natočili a u firmy Indies MG vydali nové album Takhle ve mně vyjou vlci.

Martino, v jakém prostředí nejraději píšeš písničky? A co bývá na začátku – melodie, kus textu, slogan...?

M: Za poslední roky se to trochu změnilo. Dříve jsem měla hodně času a písničky vznikaly většinou u mě doma, nejlépe v nočních hodinách a s kytarou v ruce. Teď je takových klidných chvil mnohem méně a jsem vlastně stále trochu na cestě, takže téměř polovina písní z nového alba vznikla v tramvaji či v metru. Neumím ale oddělit melodii a rytmus od textu, takže i když mě napadne na začátku jen slogan, už mi zní v hlavě rovnou s melodií.

Radku, co se ti líbí na Martinině tvorbě, pomineme-li aranže?

R: Vždycky mi imponovala formální dokonalost Martininých textů. Jsou rytmicky precizní a i díky tomu je radost k nim vytvářet hudební doprovod.

Pod některými skladbami jsi, Martino, podepsaná sama, pod jinými spolu s Patrikem. Jak konkrétně se tedy Patrik na vaší tvorbě podílí?

M: To právě souvisí s tím, že už píšu mnohem méně s kytarou v ruce. Přinesu pak jen melodii s textem a Patrik dotváří celou aranž. Pro mě je to nová situace, protože někdo vstupuje už zpočátku do celého procesu a dává tomu úplně nový směr. Přináší mi to jako autorce větší prostor, protože Patrik je skvělý kytarista a má mnohem větší hudební představivost.
P:  To souvisí ale také s vyjasňováním si pozic, kterým jsme prošli na počátku. Osobně jsem přesvědčn o tom, že každý máme schopnost nebo vlohy k něčemu jinému a je jen škoda, nedokážeme-li se vzájemně ovlivňovat nebo obohacovat. Doba renesančních typů je pryč. Martina je skvělá textařka a má velký cit pro melodie. Pak se otevírá prostor  pro někoho jiného.

A plánujete zapojit do tvůrčího procesu i Radka?

R: S ohledem na naše minimalistické obsazení je basová linka rovnoprávná se zpěvem nebo s kytarou. Takže už tvorba samotné basové linky mě docela naplňuje. Skladatelské ambice nemám a ve zbytku tvůrčího procesu jsem už samozřejmě zapojený.
P: Při poslechu desky je zcela zřejmé, že nejsme trio jen kvůli názvu. Každý z nás vstupuje do celého procesu z jiného konce a má v něm nezastupitelnou roli. Pomyslně jsme takový trojúhelník, jehož výchozím bodem je Martina.

Co znamená název alba Takhle ve mně vyjou vlci? Má jít o upozornění na živočisné pudy v nás?

M: Asi bych nechtěla nikoho takhle upozorňovat. Je to jméno písničky a já jen doufám, že si v ní každý najde toho svého „vlka“. Nemusí to být jen pudy, pro mě je vlk symbolem svobodné části každého člověka. Někdo svému vlkovi dá příliš velký prostor, jiný jej ochočí a někdo s ním dokáže žít v míru. Já se s ním přetahuju o jeho řemen. Na brněnském křtu CD jsem dostala od jedné paní knížku Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés. Tam je plno zajímavých myšlenek. Vlci jsou stvoření plná skrytých významů a jsou nesmírně důležití. Škoda, že už u nás nežijí.

Sleduješ tvorbu svých kolegyň písničkářek, případně písničkářů? Kdo se ti momentálně na naší scéně líbí?

M: Sleduju, i když už tolik nepátrám po novém jako dříve. Mám ráda poslední desku Žofie Kabelkové, Lenku Dusilovou, některé texty Xindla X, Jananas a taky se mi moc líbí písničky Jardy Svobody z Trabandu.

(Celý rozsáhlý rozhovor vyšel v listopadovém čísle měsíčníku FOLK.)