Jarret: Soulásky & samolásky (recenze CD)

Jarret: Soulásky & samolásky (recenze CD)
26. dubna 2017 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

Liberecká skupina Jarret slaví letos 25 let od svého vzniku. Poslechněte si z archivu rozhovor s členy kapely Hankou Skřivánkovou a Markem Štulírem a přečtěte si naši recenzi nového CD Soulásky & samolásky.

Liberecká skupina Jarret letos slaví nejen čtvrtstoletí existence, ale také dvacet let od svého prvního alba Hic non sunt leones. A také patnáct let od druhé desky Unikat, kterou v diskografii kapely stále stavím bezkonkurenčně na první místo. I když kapela jako skutečně koncepční – s uceleným příběhem napříč písněmi – pojala až následující nahrávku Vztahem zapni! (2006), já vnímám právě Unikat jako ucelené dílo, silný autorský manifest tehdejšího člena a dvorního autora kapely Bohouše Vašáka. Jeho odchod z Jarretu a posléze i konec přísunu nových písní postavil skupinu už před několika lety před rozhodnutí, co dál. Minulé album Za hrany (2011) obsahovalo ještě osm jeho písní, novinka Soulásky & samolásky už žádnou. Přestože se CD Za hrany neslo ve znamení hledání nové cesty, nebylo těžké je vnímat opět jako ucelené dílo. „Jednotícím prvkem je například téma zvířete nebo divocha v nás“ a „v kontrastu k tomuto dravému tématu se celým albem táhne téma samoty a odcizení,“ psal jsem ve své recenzi. S novinkou je to složitější. Jarret totiž – poprvé bez „dvorního“ skladatele a textaře – přestává být autorskou kapelou a stává se skupinou interpretační. Vybírá si písně od několika spřízněných autorů a interpretuje je po svém. Přitom po hudební stránce je na tom kapela v roce svých pětadvacátých narozenin velmi dobře. Nebýt nostalgie po silných Vašákových písních, které se nemohu zbavit, řekl bych, že Jarret natočil své – po formální, nikoli obsahové stránce – své nejlepší album.

Máme-li při vší pestrosti novinky hledat nějaký jednotící prvek, je jím čím dál vyzrálejší a tvárnější hlas Hanky Skřivánkové. Aniž bych chtěl umenšit roli ostatních členů skupiny, v několika silných momentech album nemohu nevnímat jinak než jako Hančinu sólovou desku. Ovšem sólovou desku s mimořádně kvalitním hudebním doprovodem, který se od začátku do konce čtyřicetiminutového alba nestihne opakovat. Doporučuji poslechnout si za sebou v podstatě popovou klavírní baladu Ulice půlnoční, krásně interpretovaný folkrockový příběh Jakuba Nohy Připomínáš déšť, bluesově pochmurný Vlak půlnoční, trochu jiné blues Stokilová dáma, autorskou píseň Sexy nimrod jako z discorockového období Marie Rottrové a hutnou Zavři teď oči, která mi – nikoli poprvé v historii Jarretu – připomíná kvalitní bigbítové písničkářství Luboš Pospíšila. Do kontrastu ke každé z těchto skladeb pak stojí úvodní píseň Martina Kadlece  Prohrávám, pro mne osobně nejsilnější skladba na albu – v tomto případě po stránce obsahové (slyším v ní něco z nejlepších písní Martinovy domovské skupiny Disneyband) i formální (na Jarret překvapivá, ale velmi slušivá porce elektrických kláves v kombinaci se skvělou basou Marka Štulíra a nenápadně hutným rockovým zvukem).

Píseň Prohrávám nazpívala Hanka Skřivánková jako duet s kapelníkem Michalem Kadlecem – ona sloky, on refrén. Mužské hlasy (nejen Michalův) se pak na albu ozvou ještě několikrát. Prakticky sólové Michalovo číslo (pouze s kytarovým doprovodem Petera Bindera) Andělé, téměř minimalistická miniatura nedávno zesnulého Pavla Havlíka na text Jana Skácela, tvoří pohodový předěl mezi bohatěji aranžovanými písněmi Vlak poslední a Zavři teď oči a zpěv ve stylu Oldřicha Janoty lze opět vnímat jako kontrast k silovému Hančinu vokálu. Zcela v rukou (vlastně hrdlech) mužů je pak závěr alba – další předělávka Jakuba Nohy (Queen a Jack, méně invenční než Připomínáš déšť) a legrácka Song lodního kuchaře (opět od Pavla Havlíka).

Vedle Hančina zpěvu a už zmíněné basy Marka Štulíra jsou silnou stránkou kapely aranže a smysl pro hudební detaily. Stojí za to například poslouchat, v jakých rolích se v některých písních vynořuje akordeon Tomáše Křemenáka nebo kolik různých klávesových rejstříků použil Daniel Hutař. A právě tyto zdánlivé drobnosti Jarret i přes určitou autorskou krizi zachraňují. Není to sice už kapela silných generačních výpovědí (přitom jednotlivé písně jsou výborné, ale nedrží obsahově pohromadě). Ale je to stále skupina skvělá, sehraná a hudebně čím dál vyzrálejší.

Vydavatel: Indies Scope
Rok vydání: 2016
Žánr: folkrock
Celkový čas: 40:47