Hlas Ivan & Růžový brejle: Utek mi pes

Česká Akademie populární hudby vnucuje svým hlasujícím členům jedno podivné pravidlo. Nevolí se "album roku", nýbrž několik alb podle žánrů. A tak vedle vcelku rozumně zorganizovaných žánrových cen (do kterých hlasuje vždy jen několik odborníků, kteří se daným žánrem dlouhodobě zabývají) existují kategorie Album roku rock a Album roku pop, do kterých hlasují všichni. Vtip je v tom, že si akademik nemůže sám zvolit, koho zařadí do rocku, a koho do popu. Seznam desek k oběma hlavním žánrům vyhotovují vydavatelé. A aby to nebylo tak jednoduché, některá alba jsou "postoupena" pouze žánrovým komisím (které jsou však natolik osvícené, že si zpravidla své seznamy vyrábějí samy). Proč to všechno píšu právě zde? Protože   Ivan Hlas je typickým příkladem muzikanta, který tímto systémem trpí. Na své novince Utek mi pes se elegantně rozkročil nad žánry. Album poskládal z prvků rockových, popových, folkových, bluesových, dokonce i latinských. Netvrdím, že by CD Utek mi pes při jinak nastavených pravidlech mělo reálnou šanci stát se "albem roku"; na to je provázela příliš malá publicita (způsobená tím, že vyšlo de facto mimo velká vydavatelství a že mu Sony Music pouze zajišťuje distribuci). Nicméně z hlediska kvality mezi nejpozoruhodnější desky loňského roku bezpochyby patří.

Na rozdíl od jiných albových nej loňského roku (především Trabandu a Jablkoně) nepřináší Hlasova deska vlastně nic převratně nového. Avšak řemeslo, které Ivan Hlas zvládá už léta dobře až velmi dobře, zde poprvé dosáhlo skutečně výborné úrovně. Pokud si u jiných autorů cením originality, u Hlase smekám před schopností napsat a přesvědčivě zazpívat obyčejnou písničku. Melodickou, se snadno zapamatovatelným sloganem, s neprovokativní a přitom nevšedními aranžemi. Nemám dost prostoru k tomu, abych chválil píseň po písni. A tak uvedu jen několik příkladů. Hned úvodní Všechno bude krásný zaujme například souhrou rockového rytmu s violoncellem Olina Nejezchleby. Smyčec hraje výraznou roli i v následující klidnější Nezbyde nic, která mě dostala po prvních pár taktech. Krásná je její melodie i netuctový text z městského prostředí ("A miliony elektrickejch svic / jako nebe chci pod nohama mít"). Tak si představuji v dobrém slova smyslu komerční hit. Další trefou do černého je vyznání matce Paprsek z mědi (kde se nefalšovaný cit skrývá i ve verších o skládaných sukních a swingu). Dalším z mnoha vrcholů alba je rytmická titulní píseň Utek mi pes s krásnou kytarou Norbiho Kovacse a velmi příjemným Hlasovým hlasem. A konečně rád mám i Ježíška, další z řady autorových citlivých a přitom originálních písní o Vánocích ("Ježíšek svítí novotou / A Josef samej smích / Marie prošla Golgotou / A venku padá sníh"). Všechny tyto písničky se dobře poslouchají jednotlivě i v řadě za sebou. Pokud mi přece jen něco vadí, pak jsou to nadbytečné ženské sbory v některých skladbách (které album přece jen posunují spíš k popu; např. Všechno bude krásný) a v kontextu alba lacinější píseň Co dům dá.

Ivan Hlas vlastně píše spoustu let jeden příběh v písních. I na novém albu se potkáváme s jeho oblíbenou Marií (Marie nejde spát), i zde narazíme na sociální tematiku (Květy z uhelný pánve), i tady si vypůjčil motiv z pohádek (Sudičky nejsou lakomý). A i zde nás na závěr roztančí (Havaj). Jen je čím dál vyzrálejší a jaksi pravdivější. Přemýšlím, kolik podobně důvěryhodných rockových písničkářů naše scéna má. Nohu... Mišíka... Vzpomenete si na dalšího?

I když tedy album o psovi, který utek, zřejmě nevyhraje žádnou výroční anketu a i když i já jsem měl o něco větší favority na desku roku, uznávám, že jde o album mimořádné. Ne originalitou, ale poctivostí řemesla, schopností napsat kvalitní a přitom hitovou píseň, kterou doprovodná kapela výborně nahraje a zpěvák svým hladivým Hlasem zazpívá. Díky za každou takovou desku.

(Psáno pro časopis Folk & country.)