Ciment: Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči (recenze)

Skupina Ciment kdysi objevila díru na trhu. Propojila valašské nářečí s hardrockovými riffy a tento koncept působí svěže a originálně i dvacet let po vydání prvního alba. Deska s půvabným názvem Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči vyšla nyní v reedici, a fanoušek, který poetiku Cimentu objevil teprve nedávno, si může prvotinu přidat do sbírky ke dvěma novějším deskám. Nové vydání Intelektuálů obsahuje navíc jeden studiový a tři živé bonusy.

Vtipný přístup Cimentu po dvou desítkách let nezestárl. Naopak, působí možná ještě svěžeji než dřív. Dnes se už nenosí manšestráky ani džísky tak často jako v 80. letech, Iron Maiden vyslovujeme [ajron mejdn] a nejezdíme na ně až do Maďarska a místo ruksak říkáme spíše batoh. Texty Petra Zezulky jsou tím pádem kouzelné i v momentě, kdy si odmyslíme valašštinu a sledujeme reálie. Mimochodem všimli jste si, jak důležitou roli hrají v písních Cimentu osobní doklady? Ve ztraceném ruksaku v Maďarsku nechal zpěvák „všecky své doklady“ a Francek „vytratil hřebeň s občankú“.

Cimenti jsou samozřejmě lokální patrioti, valašskými místopisnými názvy se to v textech jen hemží (Lidečko, Semtín, Valmez, Bečva, Francova Lhota), ale cestuje se i do větší dálky. Samozřejmě vlakem (viz V kerém sa zéjdem vagóně?). Mladé cérky ze severní Moravy se vydají až do Prahy, za jinou cérkou se jede na chmel do Žatce, na Irony do už zmíněného Maďarska a v písni Miro, poraď kapela reflektuje porevoluční posun v možnostech cestování: „Teď, gdyž z naší republiky / Móžeme do Ameriky // Já sám z téjto nepohody / Do Řecka jdu sbírať plody.“ Vůbec porovnávat texty předrevoluční (nejstarší na albu jsou z roku 1984) a z počátku 90. let je také zajímavé dobrodružství.

Další rovinou cimentovských textů jsou odkazy na tvorbu, nebo alespoň názvy, oblíbených, spřízněných i konkurenčních kapel. Píseň o Metallice, které má přijet do Francovéj Lhoty, mě z celého alba baví nejvíc. O Ironech jsme už mluvili, jinde se mihnou v jedné řadě „Zappa, Orlík, Zeppelíni“ (dobře to zní a je to opravdu – viděno dnešníma očima – pozoruhodné řazení) a asi nejvíc mě dostala sloka: „Ludé zrazu všecko vijá / Na bigbíty nechodijá / Z kopca to jde s nama pěkně / Šak aj Váša ti to řekne.“ Pěkné je to i ve světle toho, že debutové album Z kopce vydává tentýž vydavatel jen krátce po této cimentovské desce.

Hudebně už Ciment taková zábava není. Ale také nejde o prostoduchou zábavovku, kterou bychom mohli odbýt jedním mávnutím ruky. Kytarové pasáže sem tam připomenout Citron blahé paměti (to byla přibližně stejná doba, že?), ale zajímavější jsou odbočky k akustičtější muzice (Ostál enom ohryzek), zdařilá bubenická nápodoba disco rytmů (Ogaři ze vsi púšťajú disco) nebo reminiscence na folklorní kapely, samozřejmě stále v hardrockových aranžích (Dacan Búbelú). Vlastně takhle nějak – přirovnání samozřejmě pokulhává – to ve svých tvrdších písních dnes dělá Fleret, který se k podobnému zvuku přibližuje z opačné strany.

Ciment nepatří mezi kapely, ke kterým se často vracím. Dlouho jsem se mu dokonce vyhýbal. Pokud se však chcete pobavit a nostalgicky (?) zavzpomínat a navíc máte rádi klasický, nepřikrášlovaný hardrock, mohli by vám ogaři a jejich muzika dělat doma společnost.

Vydavatel: Indies Happy Trails Records
Rok vydání: 2013
Žánr: rock
Celkový čas: 52:43