Bonsai č. 3: Z dlouhých poutí (recenze CD)

Na podzim 1998 zemřel ve věku pouhých 37 let František Stralczynský, ústřední postava folkové skupiny Bonsai, vítěze Porty z let 1983 a 1984. Na podzim 1998 vzniká v Českých Budějovicích studentská skupina, která si na počest Stralczynského a jeho kapely dává název Bonsai č. 3, přičemž číslovka v názvu odkazuje k faktu, že se Stralczynský v 90. letech pokusil už neexistující Bonsai obnovit s jinými muzikanty. Bonsai č. 3 pod vedením Václava Koblence hrála písně Bonsaie s požehnáním zbylých členů někdejší skupiny, především pak Tomáše Poláčka. Ten mezitím působil v kapele Bílá nemoc, ale i jeho hudební a lidskou dráhu přervala předčasná smrt: v roce 2000 jej zavraždil bývalý zaměstnanec jeho farmaceutické firmy. Mladá kapela kolem Vaška Koblence tak nese dál symbolický odkaz obou předčasně zesnulých autorů.

Osmnáct let po Stralczynského smrti přišla Bonsai č. 3 s novým albem Z dlouhých poutí, na kterém se představuje jako dospělá kapela, ošlehaná hraním na vlastních koncertech i festivalech. Písně Bonsaie šíří déle, než to kdy dělala sama Bonsai (v jakékoli své podobně), ale naštěstí nezůstává pouhým „tribute bandem“. V průběhu let totiž začali původní tvorbu psát jak Vašek Koblenc, tak někteří další členové skupiny nebo lidé z jejich okolí, a tak se dnes v repertoáru „třetí Bonsaie“ potkávají písně Františka Stralczynského, Tomáše Poláčka i o téměř generaci mladších autorů, dnes už ovšem také téměř čtyřicátníků.

Bonsai č. 3 prošla řadou personálním obměn. CD Z dlouhých poutí vznikalo postupně v letech 2012–16 a zachycuje tedy nikoli jeden konkrétní moment, ale hned několik navzájem propletených fází skupiny. Většina muzikantů uvedených na obalu jako členové mezitím sestavu opustila (zůstali pouze Vašek Kolbenc a cellistka Petra Dvořáková). Navíc má dnes kapela staronovou zpěvačku, svou zakládající členku Zuzku, která ovšem na CD neúčinkuje.

Z předchozích dvou odstavců by mohlo vyplývat, že album nemůže neznít roztříštěně. Repertoár poslepovaný z různých zdrojů, navíc nahraný různými sestavami, to nejsou zrovna dobré předpoklady k tomu, aby celek působil kompaktně. Největším překvapením alba je tím pádem fakt, že kompaktně působí. Bonsai č. 3 na svou dvojí předchůdkyni navazuje sice po svém (s vlastním nástrojovým obsazením a vlastními barvami hlasů), ale s pokorou. Hudebně nevybočuje z akustického folku, který byl v 80. letech na Portě stále v kursu a který dnes sice nepřekvapí, ale ani neurazí. Písně Františka Stralczynského charakterizovaly silné melodie a možná ještě silnější texty. Vlastní tvorba Václava Koblence – konkrétně mám na mysli vystavění příběhu v písni Nottingham – z tohoto schématu nevybočuje a s převzatými skladbami ladí. Snad jen píseň Petra Stupky Pro snění sice hudebně se zbytkem alba souvisí, ale textově jde o úkrok stranou – jak formálně („dnové svůj jízdní řád nemění“), tak tematicky – trampsky.

Zatímco původní Bonsai hrávala v obsazení kytary, kontrabas a případně klávesy, Koblencova Bonsai se odlišuje především violoncellem. Petra Dvořáková podtrhuje už tak silné Stralczynského melodické linky (Jantarový komnaty), ale využívá nástroj také rytmicky (Klíny) a pracuje s dynamikou (Průvan). Klavír se naopak na albu objevuje jen výjimečně, ale v závěrečné písni Podzimní sen je příjemným zpestřením. 

„Pomáhají mi […] chápat někdy až zašifrovanou poezii mého bratra a někdy i jeho samotného,“ píše v bookletu alba Z dlouhých poutí Karel Stralczynský. To samo o sobě není málo. A i když tato jihočeská kapela už ze své podstaty má daleko k tomu, aby na scéně způsobila revoluci nebo – slovy jedné z písní – „průvan a klapky a zbořenej chrám“, své místo na scéně suverénně obhájila. A protože ze zpěvníku Bonsaie nelze čerpat donekonečna, očekávám do budoucna ještě více autorského repertoáru. A těším se na něj.

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2016
Žánr: folk
Celkový čas: 48:24

www.bonsai3.cz