Bílá nemoc: Stíny a Stouni
Album Stíny a Stouni je pro pražskou Bílou nemoc přelomové. Zatímco na minulé studiové desce Zloději obálek (1999) se kapela sotva stačila vyrovnat s předčasnou smrtí svého dvorního textaře Františka Stralczynského, krátce po vydání zmíněného CD zemřel rukou vraha kapelník a zakladatel Bílé nemoci Tomáš Poláček. Po jeho smrti sice kapela nahrála jedno koncertní album (Malostranská beseda Live), avšak až nyní přichází s novou studiovou nahrávkou, plnou nových písniček.
Rok vydání: 2004
Vydavatel: Barrandov Records
Žánr: folkrock
Celkový čas: 58:27
Album Stíny a Stouni je pro pražskou Bílou nemoc přelomové. Zatímco na minulé studiové desce Zloději obálek (1999) se kapela sotva stačila vyrovnat s předčasnou smrtí svého dvorního textaře Františka Stralczynského, krátce po vydání zmíněného CD zemřel rukou vraha kapelník a zakladatel Bílé nemoci Tomáš Poláček. Po jeho smrti sice kapela nahrála jedno koncertní album (Malostranská beseda Live), avšak až nyní přichází s novou studiovou nahrávkou, plnou nových písničeck.
Ono "nových" samozřejmě nelze brát doslova. Po obou už nežijících autorech totiž zůstala spousta nenahraného materiálu a byla by určitě škoda, kdyby skvělé písně zůstaly zasunuty v šuplíku. A tak na Stínech a Stounech najdeme tři Poláčkovy melodie a tři Stralczynského texty, přičemž výbornou píseň Horoskop si básník napsal celou včetně hudby. Ano, básník: jeho Židovka z Toleda, jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších textů o Vánocích, mě dokáže dojmout při každém poslechu: "A kávou se zastavil čas / řekla, ať koledy zpívám / že prý mi přijde zatančit zas / když celý hodiny / oknem se do sněhu dívám."
Další krásný text, Letní nocí, nazpíval před časem také Luboš Pospíšil (avšak s jinou melodií). I zde stále žasnu nad některými obraty: "Počkej na mě u poslední stránky / u jedný ze čtyř světových stran / celý noci kreslil jsem ti plánky / když jsem byl do tebe rozestrlán / Osedláme nekovaný koně / zapálíme u ohrady plot / jsme poslední ticho v tomhle domě / ve sněhu první stopy bot."
Texty ostatních autorů (především Michal Bureš, Jan Lacina, případně Karel Diepold) nejsou špatné, jsou "pouze" standardně dobré. Blíž než k folkovému básnictví mají k věcnému rockovému vyjádření. Zmíním už pouze závěrečný příspěvek Ivana Hlase, zdánlivě rozjásanou píseň Jupijajé, u které si až při pozornějším poslechu všimnete, že je o smrti. Možná vzkaz Františkovi a Tomášovi...
Bílá nemoc album natáčela v nové sestavě - po odchodu kytaristy Ivo Hlocha a saxofonisty Josefa Pepsona Snětivého. Saxofonem album sice začíná (Večeře pro dva), avšak hraje na něj host Vladimír Boryš Secký. V kmenové sestavě tento nástroj chybí, což vnímám jako dost citelnou ztrátu.
Žánrově se Bílá nemoc stále pohybuje někde mezi folkrockem a rockem. Nejrockovější jsou písně v druhé polovině alba (Stín, V rejži), z druhé strany žánrového spektra mohu zmínit baladu Svítá, Židovku z Toleda a zbytku alba se částečně vymyká také akustické blues Co v nás ještě hoří? Pěkný je také "poloakustický" rokenrol Špičky máš vzhůru, ve kterém zpěvák Zdeněk Hříbal ukazuje své umění frázovat v rychlém tempu. Můžeme shrnout, že Bílá nemoc (stále) hraje melodický písničkářský rock amerického stylu.
Personální změny (tragické i "všední") Bílá nemoc přestála se ctí. Natočila dobrou desku, které po stránce muzikantské zdatnosti, skladatelské a textařského řemesla nelze vytknout vůbec nic. Přesto mám pocit, že punc výjimečnosti jí stále dávají texty Františka Stralczynského. Ano, jsou jen tři, ale soli také stačí špetka...