Alibaba: U severní trati

Středomoravskou skupinu Alibaba sleduji od jejích začátků a celou tu dobu jí držím palce při jejím sympatickém tápání mezi folkem, akustickou country a trampskou písní. O to víc mě překvapilo vystoupení kapely na letošním Mohelnickém dostavníku: Zvuk zhutněl, písně Mirka Vepřka se oblékly do moderního country s rockovými bicími. Album U severní trati, které kapela vydala vlastním nákladem o několik měsíců dříve, tuto změnu (ještě?) nereflektuje. A to pro mne znamená malé plus, protože akustická Alibaba je mi sympatičtější.

Bylo by zajímavé zjistit, proč skupina dala na úvod desky svižné Ovády, nejbezstarostnější píseň na albu. Sám ji vnímám jako úlitbu trampům a vůbec všem, kteří místo poezie hledají zábavu. To ale neznamená, že by v Ovádech nebyly zajímavé obraty: "Napsáno mám na čele / jsem levej jak kůň v kostele" je docela povedené. Chceme-li se však soustředit na Vepřkovo textařské umění, musíme hledat jinde. Že mám rád poetickou píseň Unavení koně, netajím. Vždyť díky ní dostal Mirek Vepřek od týmu Radia Proglas cenu Za krásu slova na Mohelnickém dostavníku 2004. A to i přesto, že zvláště druhá sloka má formálně mezery (asonance blahem/planem, pozemskou/dostanou). Příběh o člověku, který se vrátil ke své víře, protkaný trefnou starozákonní symbolikou Babylóna, mě prostě zaujal na první poslech. Z jednoznačně křesťanských písní je povedená také modlitba Třtina zlomená, jakýsi Vepřkův autorský žalm. V tomto případě sice (především kvůli krátkým veršům) text neobstojí jako samostatná báseň, ale ve spojení s melodií funguje výborně. A do třetice - méně explicitní vyznání víry v Potkáme se na scestí je také zdařilé (včetně výzvy "Sestup ze svých oblaků, pojď spátky po stopách"). Škoda jen, že tuto píseň hyzdí klišé "vítr změn", který by minimálně od dob scorpionovského Wind Of Change měl být pro textaře tabu.

Po textařské stránce podle mne patří Alibaba k našim nejlepším mladým folkovým a country kapelám. Melodie jsou zpěvné, často předvídatelné, někdy trochu kýčovité (Na začátku cest). Akustické aranže jsem už nepřímo pochválil. Líbí se mi zvlášť občasné zapojení slide kytary a pokrok kapela na desce udělala v použití a nazvučení bicích, které na minulém albu byly jedním z nejslabších článků. Jinak ale musím říct (i při srovnání s koncertní verzí na Dostavníku), že méně u Alibaby znamená více. Vepřkovy písničky jsou jednoduché a snadno zapamatovatelné. Je skoro škoda natahovat je dlouhými sóly a dohrami.

Co u Alibaby zůstalo nepřesvědčivé, jsou vokály. Především Tereza Zvolánková (Zlato víc než sůl) by na sytosti svého hlasu měla ještě pracovat a větší znělost bych očekával i od Jana Sítaře (Pavoučím stiskem, Potkáme se na scestí). Zatímco jiné kapely (Ozvěna) vyrovnávají nedostatek v sólech výbornými sbory, u Alibaby mi bohužel sborové vokály místy připadají zcela zbytečné (Na začátku cest). Nejlépe ze srovnání vychází přirozený hlas kapelníkův, který na albu zní naštěstí nejčastěji. I když i on je zaměnitelný, k epickému folku se výborně hodí (Unavení koně).

Alibaba teď zřejmě stojí před dilematem. Tíhnout čím dál víc k modernímu country, jak to předvedla na Mohelnickém dostavníku a jistě i na jiných festivalech? Nebo stále střídat polohy mezi akustickými žánry a jen občas vkusně přitvrdit? Sám bych doporučovat druhou variantu, ale dokážu si představit, že se kapela po zralé úvaze rozhodne pro první možnost. Ani to by samozřejmě nebylo špatně. Jen by byla škoda, kdyby se Vepřkovy poetické texty ztrácely v muzikantských exhibicích.

PS: Až jednou je moc pěkné blues.

PS 2: "Jsem poutník strání stínů / a žárem žhnoucí šíp" v Na začátku cest jsou velmi pěkné a zvukomalebné verše.

PS2: Kerouaca jsem vždycky vyslovoval farncouzsky (jako Wabi Daněk v Na cestě). Až Alibaba mě navedla na stopu zřejmě správné americké výslovnosti (jak jsem zjistil pátráním na internetu). Nebo se mýlím teď?