Wabi Daněk: Wabi & Ďáblovo stádo (recenze)

Wabi Daněk, autor „trampského hitu století“ Rosa na kolejích, nenatočil od roku 1999 autorské album. Po dvou deskách sestavených z písní Miroslava Skunka Jaroše (Nech svět, ať se točí dál – 2002; A život běží dál – 2009) přichází nyní s novinkou Wabi & Ďáblovo stádo, která obsahuje osvědčené trampské a country hity – od prvorepublikové klasiky přes ryvolovky až po dvě Daňkovy vlastní písně. Částečně album navazuje na projekt 16 nej od táborových ohňů producenta Luboše Maliny, kterého se – vedle čtyř dalších zpěváků – Daněk také účastnil. Novinku produkoval bubeník David Landštof, Malinův bývalý kolega z Druhé trávy a dnes například člen doprovodných skupin Radůzy nebo Xindla X.

Landštofova práce byla – na české prostředí – novátorská. Nejen že vybral muzikanty do nové kapely, která Wabiho na albu doprovází. Nejen že se podílel na aranžích a svým názorem ovlivnil hudební vyznění desky. Především celý projekt opředl legendami, které se vázaly k výběru skladeb („Ďáblovo stádo rozplétá tajemné příběhy o chtíči, vině a trestu…“) i ke vzniku alba („Bouřemi zmítaný srub v horách vydává nové svědectví…“). Ještě předtím, než se veřejnost dozvěděla o dramaturgii chystaného alba a o jednotlivých aktérech projektu, objevily se tiskové zprávy o pohodovém natáčení na samotě v horách nebo o výpadcích elektřiny, které dodaly nahrávce na autenticitě.

Jenže vytvoří-li se v předstihu taková legenda, pojí se s ní určité očekávání. Základní otázka pak nezní, zda je nové Daňkovo album dobré, ale zda je tak dobré, jak jsme čekali. Dobré totiž je. Wabi Daněk je excelentní zpěvák, jehož hlas zraje. Na albu jej doprovází muzikantská elita, přičemž jde často o muzikanty o více než generaci mladší, než je on sám. Tím projekt získal zdravou dávku napětí a mezižánrového jiskření, které skutečně mohlo tisíckrát ohrané hity posunout novým směrem. Jako velmi pozitivní vnímám angažování Radůzy do dvou písní (trampský repertoár by od alternativní akordeonistky čekal málokdo) a mile působí i závěrečný bonus Tvůj bílý šátek v podání Anety Langerové.

Zklamán tedy rozhodně nebude ten, kdo čeká „pouze“ skvěle zahrané a zazpívané daňkovky (Dawson, Hudsonské šífy), ryvolovky (Samota, Mrtvej vlak, Hejno vran) nebo hity od Greenhornů (Blízko Little Big Hornu) či Spirituál kvintetu (Laredo) a komu zároveň nevadí zvýrazněná rytmika nebo zvuk elektrické kytary. Ovšem v dnešní době se už na folkových festivalech za bicí ani za baskytaru nevypískává a melodie decentně hraná na elektrickou kytaru nepůsobí ani v Kordových „Bílých skalách“ rušivě.

Pokud někdo přistoupil k tisíckrát ohranému repertoáru skutečně nekonvenčně a odvážně, byl to Neil Young na svém projektu Americana. Jeho verze písní Oh Susannah nebo Clementine si musíte poslechnout vícekrát, než v nich původní melodii vystopujete. V jeho případě elektrická kytara boří strukturu písně, z původního rytmu nezůstává kámen na kameni a na výsledek má vliv i rockový způsob zpěvu. Přístup Wabiho Daňka a producenta Davida Landštofa je oproti tomu umírněný a zůstává při zdi, pokud tedy měly být cílem nekonvenční a moderní verze starých písní. Spíše než Youngovi se projekt Ďáblovo stádo podobá spolupráci Johnnyho Cashe s producentem Rickem Rubinem, jenže tam se všechno točilo kolem zpěváka samotného a nikdo nepotřeboval zdůrazňovat doprovodné muzikanty ani místo a okolnosti nahrávání. Navíc byla pozdní cashovská alba mnohem zajímavější, pokud šlo o výběr repertoáru (od biblických inspirací až po výpůjčky od interpretů z naprosto jiných žánrů, např. Depeche Mode).

Není samozřejmě fér snažit se nové Daňkovo album za každou cenu přirovnat k někomu ze světa. Je to totiž opravdu dobrá deska, v žánru country a trampské písně jedna z mála skutečně dobrých, které u nás v poslední době vyšly. Jako posluchač si vychutnávám přirozený i kvílivý zvuk elektrické kytary, s povděkem kvituji zdůraznění basových linek a především obdivuji invenční přístup Davida Landštofa k rytmice, která některé písně posouvá až kamsi k náladě nejlepších sólových alb Paula Simona. Jenže na druhou stranu od Wabiho Daňka stále podvědomě čekáme autorskou výpověď a já mám skoro pocit, že všechny ty legendy o „chtíči, vině a trestu“ a o „bouřemi zmítaném srubu v horách“ mají jen zastřít autorskou krizi. Profesionálně vyprodukovaná reklama se tak obrací proti produktu. Kdyby albu nepředcházely všechny ty zkazky a tajemné příběhy, jásal bych téměř bez výhrad. Takhle jsem čekal ještě o něco větší bombu.

Vydavatel: Universal
Rok vydání: 2012
Žánr: country/trampské písně
Celkový čas: 50:20