Taxmeni: Calamity Jane 4. Rytíři oblak
Zajímavě se posouvá hudba, kterou už více než 30 let produkuje kapela
Taxmeni. Na začátku 70. let se pohybovala na pomezí bluegrassu, akustického
country a trampské písně, dnes hraničí s hardrockem. Pánové jako by se snažili
jít s dobou a především se současnou americkou produkcí. Za Atlantikem totiž v
country hitparádách už delší dobu bodují interpreti, kteří mají podle našich
představ blíž k rocku či popu než k akustické tradiční country
Zajímavě se posouvá hudba, kterou už více než 30 let produkuje kapela Taxmeni. Na začátku 70. let se pohybovala na pomezí bluegrassu, akustického country a trampské písně, dnes hraničí s hardrockem. Pánové jako by se snažili jít s dobou a především se současnou americkou produkcí. Za Atlantikem totiž v country hitparádách už delší dobu bodují interpreti, kteří mají podle našich představ blíž k rocku či popu než k akustické tradiční country.
Calamity Jane 4 je koncepční album. Většina písní pojednává o konkrétních hrdinech druhé světové války a v rámci jejich množiny pak především o českých letcích ve službách Britského královského letectva. Texty plné reálií jsou bohužel pro nezasvěceného posluchače nesrozumitelné. Sám se pokládám za člověka, který o popisovaném období něco málo ví (vystudoval jsem historii se specializací na dějiny 19. a 20. století). Přesto jsem vděčný za vysvětlující odstavečky k jednotlivým skladbám v bookletu a přiznávám, že ani po jejich přečtení se v některých textech zcela neorientuji. Za zdařilejší proto považuji ty písně, ve kterých je osud konkrétního člověka použit pouze pro dokreslení obecnějšího námětu (Ve jménu Panny Marie Svatohostýnské: "Pět set padesát letců už stoupá na Hostýn / a zdá se, že mi shůry přejí štěstí.?). Naopak například Kavalír nebe je nesrozumitelný pro každého, kdo neslyšel třeba vyprávění o tom, jak "král oblaků? František Peřina přišel k přezdívce Kožóšek.
Předpokládejme tedy, že Taxmeni své album točili především pro jakousi víceméně uzavřenou komunitu válečných fandů, kterým je všechno jasné. Nebo na druhé straně pro ty, kteří berou text pouze jako nutné zlo a poslouchají hudbu především kvůli hudbě. A soustřeďme se tedy také na hudební složku.
Co se týče hráčských výkonů, žádný z nich mě neuchvátil tak, abych o něm speciálně psal. Na druhou stranu řemeslo je zvládnuté dobře, po profesionální stránce mě nic neuráží. Pokud jde o žánr, dovolím si použít všeobjímající slovní spojení "moderní country?, do kterého se po americkém vzoru opravdu vejde ledacos. Vlčák Ant začíná tvrdým rockovým riffem, Letu zdar! je hutná countryrocková instrumentálka, Biggles mi připomíná druhdy populární discorockovou skupinu Turbo a u popíkového začátku Kavalíra nebe čekáte, co se z umělohmotné předehry vyklube (výsledek nakonec není tak špatný, jak zprvu vypadá). Rokenrol s klavírem Hallo Mr. Irving, stylově nejzajímavější píseň alba, bohužel degraduje naprosto prázdný (příliš zkratkovitý) text.
Velký rozptyl nacházím i ve stylu zpěvu - od rockově přiškrcené Starej, dobrej Chopper přes přirozený styl běžný pro country až po "procítěný? recitativ v Konvoji z Murmanska. V jinak pěkné Ve jménu Panny Marie Svatohostýnské mě irituje natahování "pana Máááriáááá?.
Celkově se mi deska zdá - navzdory tematické jednotě - spíše roztříštěná. Vedle zdařilejších momentů nacházím místa, u kteých si říkám: Má to kapela zapotřebí? Čemu se chce přiblížit? Tancovačkovému bigbítu? Diskotékovému popu? Možná se jedná o jednu z cest, kterými se může country hudba vydat, avšak já ji napovažuji za cestu nejšťastnější. Celé se mi to zdá jaksi nakašírované. Podobně jako "pohodová? kovbojská fotografie kapely na zadní straně bookletu. Kdybych dával hvězdičky, bylo by to tak za čtyři z deseti.