Čaj do páté - Křižovatky: Mr. Bassist Petr Surý

Patří už k zaužívané muzikantské nespravedlnosti, že post basisty si hudebník obvykle nevybírá dobrovolně, nýbrž bývá k němu odstrčen; poněkud se to podobá osudu brankáře v kolektivních sportech. Avšak: stejně jako mužstvo s brankářem, také kvalita muzikantského společenství s dovedností basisty stojí a padá. To mi Petr sám dokonale potvrdil v jednom novinářském rozhovoru odpovědí na otázku, jak si vybral svůj nástroj a kdy dospěl k rozhodnutí, že se bude živit muzikou: “Tak jako mnoho hráčů: v kapele chyběla basa nebo zrovna odešel basista a někdo si k tomu stoupnout musel. Rozhodnutí o muzikantské profesi padlo o něco později: to když jsem na gymplu úplně propadl hraní a zanedbal tak přípravu na veškeré nabízené typy vysokých škol.“

Nabídneme vám průřez velmi pestrou a žánrové hranice všemi možnými směry překračující hudební působností kontrabasisty Petra Surého. Hodinový pořad nemá šanci předvést všechny jemnosti a nuance jeho neokázalého, ale dobře rozpoznatelného herního stylu, které zanechal v nahrávkách desítek žánrově i stylově velmi různorodých kapel. Ve většině z nich – ať už v nich působil déle nebo se jimi jen mihnul – zanechal zřetelnou stopu své preciznosti, ale zároveň hravosti. Začali jsme ukázkou jeho úpravy romského tance „vlašiko“ pro první album kapely Teagrass Folklorní tvář; ale protože se muzikou často a rád především bavil, ocenil by následující hudební hádanku.

Jednou z ukázek si připomeneme hlas jedné ze dvou zpěvaček, které pan basista nejen respektoval, ale které měl opravdu rád: vedle straňanské zpěvačky lidových balad Vlasty Grycové to byla právě Hana Ulrychová, kterou s velkým potěšením doprovázel ve skupině Javory.

Brněnský rodák Petr Surý zahájil své hudební vzdělávání (jako celá řada jiných hudebních profesionálů) na Lidové škole umění – to byla v minulém století obdoba dnešních ZUŠ – a to na akordeon; s dospíváním a zálibě v trampingu a turistice (kde také získal doživotní přezdívku Pedro) přidal kytaru (o obou těchto – nakonec vedlejších – instrumentech bude v ukázkách ještě řeč).  V době gymnaziálních studií ho současně oslnily dva zdánlivě protichůdné hudební žánry – bluegrass a lidová muzika. Pokud jde o folklor, byla mu zjevnou inspirací maminka, která ho navedla do Polany a do Slováckého krúžku – a tam se potvrdila zmíněná teorie „chybějícího basisty“. S Polanou odjel na první zahraniční zájezd, ale zároveň se na gymnáziu Vídeňská (tehdy „na Koněvce“) formovala parta kolem Roberta Křesťana – kapela Trapeři.  Pedro zažil jejich bluegrassové začátky v polovině 70. let, ale kolem roku 1978 se z jeho iniciativy - a z nadšení z tvorby amerických bluegrassových bohů Flatta a Scruggse, jejichž album se k nám dostalo přes železnou oponu - zrodilo ryze bluegrassové Vědro (kde se Pedro poprvé setkal s tehdy houslistou, později mandolinistou Jiřím Plockem, svým osudovým souputníkem). Ve Vědru ovšem příští profesionální kontrabasista hrál na kytaru a – světe, div se – psal české texty. Ten nejzdařilejší, na hit Wichita Lineman s českým názvem Nehledám jinou, o mnoho let později nahrála kapela Sakrapes.

Profesní dráha Petra Surého vedla z gymnázia na konzervatoř, do třídy profesora Josefa Hanáka (kterého zanedlouho příležitostně alternoval ve skupině Javory a mnohem později, koncem 90. let, se stal jeho spoluhráčem v orchestru opery Národního divadla Brno). Následovalo studium na JAMU ve třídě respektovaného zakladatele brněnské kontrabasové školy, profesora Jiřího Bortlíčka; ten také svého žáka přiměl, aby v průběhu studia složil zkoušky do orchestru brněnské operety. Podařilo se, ale angažmá to bylo krátké. Krátce po absolutoriu, ještě před vojnou, byl přijat do BROLNu – ale o něm později. Teď ten slibovaný stručný výčet kapel, které poznamenal a které naopak poznamenaly jeho: z těch „neprofesionálních“ byli první stálou kapelou pochopitelně Trapeři (cca 1975, obnovení v novém tisíciletí opět s Pedrem u basy), posléze bluegrassové Vědro (1978), folkjazzové Avocado (1986-1987) a samozřejmě vícežánrový Teagrass (1990-2002). Pokud jde o cimbálovky, začalo to na gymnáziu Poĺanou (cca 1973) a Slováckým krúžkem, už profesionálně BROLN (1980-88 a od 1993 do přijetí angažmá v orchestru NDB), Kapela Petra Olivy (1988-1993), dále kmenově v Moravské muzice Luďka Šáchy a v Cimbálové muzice Františka Černého, jako host pak (mimo jiných) v cimbálových muzikách Jaroslava Čecha, Martina Hrbáče a Miroslava Minkse). Profesionálně působil především v Javorech sourozenců Ulrychových (alternace 1978-80, kmenově 1993-2005), v Cimbal Classic (1994-1999), od konce 90.let do roku 2022 v Orchestru Národního divadla Brno (opět s Josefem Hanákem) a s Druhou trávou (jako host poprvé při nahrávání alba Starodávný svět v roce 1994, kmenově 2002-2010). Hostoval na celé řadě projektů – z těch nejdůležitějších je třeba připomenout alba Svaťa Kotas: Pozdě v noci (1993), s Teagrassem na Beppe Gambetta: Good News From Home (1993),Luboš Malina: Naper se a pukni (1995), Spirituál kvintet: Na káře (1997),  Kamelot&Lampa: Vyhaslý oheň (1997), Poutníci: Co už je pryč (1997) a Guitar Session (2001).

Uspěl v konkursu na místo basisty do BROLNu a po bok kolegy Jaroslava Červenky se poprvé postavil v posledním ročníku JAMU v roce 1980 a po „krátké“ vojně (měl za sebou jako vysokoškolák vojenskou katedru a byl už ženatý) tam působil s pětiletou přetržkou znovu od roku 1993 (poté, co Český rozhlas BROLN oficiálně rozpustil, v tzv. „malém“ BROLNu Jindřicha Hovorky); to už ale Petr měl současně angažmá v Javorech. Ovšem jeden opravdový majstrštyk – Montiho Čardáš pro kontrabas a orchestr, který Bohumil Smejkal upravil původně pro Kolomana Bitta – v našich ukázkách prostě nemůžeme opominut.

Spolu s Robertem Křesťanem patřil k Petrovým osudovým – nejen muzikantským, ale především přátelským – souputníkům mandolinista, biochemik, pozdější skladatel a hudební vydavatel Jiří Plocek; společně založili v roce 1990 kapelu Teagrass. Ten prošel četnými proměnami od bluegrassové podoby poněkud odlehčeného zaměření přes folklorní podobu s cimbálem přes newgrass a swing až k world music; všemi těmito podobami a měnícími se sestavami s Plockem prošel právě pouze basista Petr Surý.  První sestavu tvořili Jiří Plocek jako mandolinista a příležitostný houslista, Petr Surý u kontrabasu a Jiřího kolega z Poutníků, banjista Luboš Malina; brzy se připojila (jako kytaristka a především zpěvačka) Katarína Pořízková-Mittereggerová. Buhužel, nedochoval se žádný použitelný záznam hraní této sestavy. V roce 1993 postavil Jiří Plocek nový Teagrass a se změnou obsazení změnila kapela i zaměření. Z původně bluegrassové sestavy se na čas stala v podstatě cimbálová muzika primovaná mandolínou. Petra a Jiřího doplnili cimbalista Petr Pánek a cellistka a osobitá zpěvačka Natálie Velšmídová. Následující rok strávil Plocek pracovně v USA, v Bloomingtonu; po návratu Teagrass znovu „oživil“, tentokrát v minimalistickém obsazení – mandolína, kytara, kontrabas. Do základní trojky přibyl slovenský kytarista Michal Vavro, profesí kontrabasista Slovenské filharmonie. Pro natáčení alba Cestou na Východ (1995) do sestavy přibyl čtvrtý člen – klarinetista Michal Zpěvák. V září 1996 odletěl Teagrass na čtrnáctidenní miniturné do USA. Americká zkušenost přidala do repertoáru Teagrassu swingové skladby a v kapele nejprve jako host, posléze jako kmenový hráč zakotvil kysucký houslový virtuóz Stano Palúch. V této – bohužel závěrečné – sestavě natočili album s maďarskou folkloristkou Irén Lovász Wide is The Danube (2000) a bilanční Večírek (2002).

S dalším pozoruhodným projektem, se kterým Petra Surého spojil Jiří Plocek, bylo jeho právě se rodící hudební vydavatelství Gnosis; s oběma prvními vydanými alby byl jako rádce i jako aktivní muzikant úzce propojen. Jiří Plocek se z vědecké stáže z amerického Bloomingtonu vrátil s ideou vydat CD horňáckému primáši a zpěvákovi Martinu Hrbáčovi (Horňácký hudec Martin Hrbáč), se kterým mu Petr jako znalec horňáckého folklóru pomohl s dramaturgií a nakonec si na albu coby platný alternující basista také zahrál; u prvního vydaného alba, mimořádného projektu banjisty Svati Kotase Pozdě v noci, byl naopak platnou součástí studiové sestavy. Autorsky i interpretačně jedinečný projekt vydaný jako č. 1 u Gnosis v roce 1993 je myslím nedoceněný – a v našem Čaji do páté se k němu určitě ještě vrátíme.

Abychom opět poněkud narušili vážnost vzpomínky na výjimečného muzikanta, připomeneme si, že se několikrát vrátil ke svým „juvenilním“ nástrojům – nikoliv ovšem na pódiu, ale při studiovém nahrávání: akordeon využil jako host na nahrávce alba Poutníků Co už je pryč v písni Zaprášená krása, na kytaru doprovodil nejprve Hanku Černohorskou na albu Kapely Petra Olivy Písničky z děravé kapsy a posléze v Teagrassu Natálii Velšmídovou v cikánské baladě Cinča mange gitarica.

Projektů, na kterých participoval Petr Surý, je samozřejmě celá řada: nestihneme si zahrát ukázky ani ze všech těch důležitých – zbývá Cimbal Classic, v jehož základní sestavě „tvrdil basu“ v druhé polovině devadesátých let, samozřejmě Javory a několik řadových alb, návrat do sestavy Traperů, kde se opět sešel s Robertem Křesťanem;  ale nemůžeme zakončit ničím jiným než Druhou trávou;  hrát s Robertem bylo pro Petra milovanou prací i zábavou v jednom nejen pro doslova doživotní přátelský vztah, ale i právě pro muziku, jíž byl součástí.

S potěšením na závěr ocituji charakteristiku Petra Pedra Surého ze dvou článků, které dělí – takřka přesně – třicet let: z mé vůbec první recenze koncertu Teagrassu pro bluegrassový občasník Dostavník z listopadu 1992 – a pak z nekrologu Jiřího Plocka pro Deník Referendum z června 2022. Napsala jsem: „… A ještě jedna malá poklona, dovolíte-li: Pokaždé mě fascinuje, když vidím člověka, který se po léta – od rána do večera, od šňůry ke šňůře – živí muzikou, a ono nejenže ho to neotravuje, nejenže ho to baví, on navíc na tom pódiu dvě hodiny v kuse blbne tím svým nenapodobitelným nenápadným způsobem. Neošidí ani tón, leje z něj pot, a přesto – ani stopa rutiny. Díky, pane Petře Surý, za to, že přes tu dosti dlouhou dobu, co muziku děláte, jste zůstal živel, že to z vás nevyprchalo. To se cení.“ (Dostavník 1/1992)

A Jiří Plocek napsal: „Často se necháváme unést projevem hlavních protagonistů, aniž nám dochází, že by nemusel být tak působivý, kdyby nestál na pevném a současně intenzivně pulsujícím podloží, jehož důležitým pilířem je nástroj zvaný basa. Petr byl vyhledávaným basistou právě pro tyto kvality – a pak pro další nenahraditelnou vlastnost: miloval hudbu. Tahle věta zní divně, že? Ale z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že to není u muzikantů vždycky pravidlem. Poznal jsem totiž skvělé muzikanty a skvělé zvukaře, u nichž jsem si nebyl jist, jestli se jim hudba, kterou dělají, vlastně líbí. Jestli ji milují. A jestli pro ně nakonec není důležitější jejich ego, sebeprezentace, sebeprosazení, finanční odezva a leccos dalšího. Najít dobrého muzikanta a současně parťáka, který s vámi sdílí bezvýhradnou lásku k hudbě, něco, co stojí nade všemi dalšími existenciálními aspekty života, není vůbec jednoduché. Já a mnozí další jsme měli štěstí v tom, že jsme potkali Petra Surého.“ (Deník Referendum, 5.6.2022)

Není co dodat.

Loučí se s vámi dnešní Čaj do páté - z hudební režie Tomáš Hlávka a od mikrofonu Helena Bretfeldová;  těšíme se brzy na slyšenou na stejné stanici a ve stejném čase.