Ženy a blues: Slyšte, lidé!
V rámci týdeníku Slyšte, lidé! jsme pro vás připravili hodinový pořad o ženách a blues. Budeme si všímat žen nikoli jako objektu bluesových textů, ale jako interpretek a autorek. Uslyšíte například Mavis Staples, Koko Taylor, Petru Bönerovou, Anu Popović, Odettu, Shemekiu Copeland, Zsuzsu Gardu, Magdu Piskorczyk a další. Poslouchejte v sobotu 22. června 2013 od 19.15 nebo v repríze v úterý 25. června v 16.55.
První žena, která nám bude v pořadu zpívat, se jmenuje Mavis Staples a je to v oblasti blues opravdu velký pojem. Narodila se v Illinois v roce v roce 1939 a už jako malá dívka dobývala pódia se svými staršími sourozenci a s otcem v rodinné skupině The Staple Singers. Na sólové dráze je od svých 30 let a dnes se vedle blues – včetně tvorby svého otce Papa Staplese – věnuje také gospelu, tradiční hudbě Louisiany nebo protestsongům z 60. let.
Dalším slavným bluesovým hlasem byla Koko Taylor, přezdívaná „bluesová královna“. Narodila se v americkém státě Tennessee v roce 1928. Byla dcerou zemědělského pachtýře a ve svých 24 letech se se svým manželem, řidičem kamionu, odstěhovala do Chicaga, jedné z metropolí světové bluesové scény. V bluesových klubech začala zpívat na konci 50. let a v roce 1966 měla první velký hit v rhythm&bluesové hitparádě, píseň Willieho Dixona Wang Dang Doodle. Písně se prodalo milion kopií a šlo o vůbec největší úspěch této dnes už legendární interpretky. Koko Taylor zemřela v roce 2009 a už předtím se dlouhodobě potýkala se zdravotními problémy. Přesto ještě v roce 2007 vydala své poslední studiové album Old School, na kterém představovala jak vlastní tvorbu, tak například opět písně Willieho Dixona, svého někdejšího dvorního producenta.
Další žena, která nám bude zpívat, se jmenuje Bettye LaVette a více než na čisté blues se zaměřuje na rhythm&blues, funk a soul. Narodila se v Michiganu v roce 1946. Vyrůstala v Detroitu a ve věku 16 let natočila svůj první singl My Man – He’s A Lovin’ Man. Později spolupracovala například s Otisem Redingem nebo Jamesem Brownem a od začátku 80. let byla hvězdou slavného hudebního vydavatelství Motown. Postupně však pohasínal zájem o její písně a Bettye LaVette až do roku 1999 živořila mimo pozornost médií. Až po roce 2000 začíná její druhá kariéra, která pokračuje až do současné doby. V roce 2012 vydala album Thankful N’ Thoughtful, kterým oslavila 50 let na scéně.
Jako další si představíme aktuální album české zpěvačky Petry Börnerové. Ta svou desku Accoustic Session nahrála v duu se svým manželem, Slovákem Tomášem Bobrovniczkým. Jako hosté na albu účinkují další Slováci Juraj Turtev, Erich Boboš Procházka a Miloš Železňák, Maďar Ádám Bornemissza a také Gwyn Ashton, Velšan, který velkou část života prožil v Austrálii. Petra Börnerová začínala jako členka pražské skupiny Hands Free Blues Band, později měla více vlastních projektů, často také mezinárodních. Momentálně koncertuje nejčastěji v akustickém duu s manželem, případně v triu ještě s kytaristou Milošem Železňákem.
Další žena, která nám bude zpívat, není čistokrevná blueswomen. Její žánrový rozptyl sahá od folku až po tvrdý rock a u nás se proslavila v roce 1995 obrovským rockovým hitem One Of Us. Píseň o tom, jak by to vypadalo, kdyby Bůh byl jedním z nás, odrážela zpěvaččiny zážitky z cesty do Indie a její upřímné hledání vlastní duchovní cesty. Mimochodem i když píseň nevznikla jako křesťanská, členové mnoha křesťanských kapel si ji přisvojili a našli v ní to, co sami cítí. Úspěch alba Relish z poloviny 90. let Joan Osborne už nezopakovala, ale bluesové publikum později zaregistrovalo její spolupráci se skupinou The Holmes Brothers, které produkovala nahrávky. A sama prý v klubech blues hraje naprosto běžně.
Hvězda mladší generace Shemekia Copeland je po smrti Koko Taylor považována za novou bluesovou královnu. „Mám zkušenost s milujícím Bohem, který má rád všechny. Člověk tedy nemůže Boha milovat a zároveň nenávidět kohokoli jiného,“ řekla americká zpěvačka v rozhovoru, který jsme na Proglasu vysílali na podzim 2012. Shemekia Copeland má vedle své oblíbené Koko Taylor ráda také gospel, konkrétně Mahalii Jackson a také mužské hlasy jako skupnu Dixie Hummingbirds. Ráda si však poslechne také Boba Dylana, od kterého na své aktuální album 33 1/3 převzala píseň I’ll Be Your Baby Tonight.
Stevieho Raya Vaughana, Arethu Franklin a také Pink Floyd má ráda maďarská bluesová zpěvačka Zsuzsa Garda. Ta má za sebou vystoupení na velkých bluesových festivalech nejen doma v Maďarsku, ale po celé Evropě. Vícekrát vystupovala také u nás v Česku a v duu se Zsoltem Benkőm si zahrála živě i u nás v rádiu.
Z Maďarska se přesuneme do Polska, kde je obrovskou bluesovou hvězdou Magda Piskorczyk, už šestinásobná držitelka titulu Zpěvačka roku podle časopisu Twój Blues. Vedle blues má Magda v repertoáru také africkou pouštní hudbu, gospely a spirituály nebo písně od amerických písničkářů. V roce 2011 Magda Piskorczyk natočila album Mahalia, poctu americké zpěvačce Mahalii Jackson. „V jejím případě mě oslovila především síla zpívané modlitby. To mě na ní fascinovalo,“ přiznala Magda u nás ve studiu. A dodala: „Blues a gospel od sebe neodděluji. Můžu hrát blues a přitom se modlit.“
Jako další nám bude hrát a zpívat kytaristka a zpěvačka Ana Popović, která sice cestuje po celém světě, působí na americké scéně, ale ráda se vždy vrací do rodného srbského Bělehradu. V rozhovoru pro časopis Crossroads v roce 2011 řekla: „Od začátku jsem pracovala s nejlepšími světovými producenty a jako mladá srbská kytaristka jsem neměla žádný kredit. Časem jsem se naučila bojovat za svoje názory, za to, jak mají moje písničky znít. Občas sice dělám kompromisy, ale když jsem si jistá, nikdo se mnou nehne. Pokud mě ale producent překvapí výborným nápadem, jsem první, kdo jej s radostí přijme.“
Na závěr bude zpívat Odetta, americká zpěvačka, která zemřela v roce 2008. Publicista a písničkář Michal Bystrov o ní píše: „Nešlo ji přehlédnout a nebylo možné ji přeslechnout. Odetta měla hlas jako zvon a její kytara skrytý pohon, kterého si dobře všiml začínající Bob Dylan. Ten spodní dravý proud, blížící se spíš rock’n’rollu než akustickému písničkářství, se stal jejich společným tajemstvím. Když se pak zpěvačka nechala slyšet, že z toho umolousaného výrostka určitě něco bude, rázem si o panu Zimmermanovi povídalo celé město. Tolik vážilo slovo ženy, kterou Martin Luther King nazval královnou amerického folku.“ Právě Odetta patřila na americké scéně k těm ženám, které bořily žánrové stereotypy. Bystrov píše: „Musel to být zvláštní zjev. Silná a sebevědomá žena s krátkými kudrnatými vlasy, která v cofee-barech mocným hlasem vyřvávala odrhovačky, zdánlivě určené pouze mužským interpretům. Rovněž kytara jako by nebyla vhodným nástrojem pro slabší pohlaví.“