Ľuboš Beňa: Jen málo akademiků to dokáže zahrát
Slovensko-české duo Ľuboš Beňa (rezofonická a další kytary) a Matěj Ptaszek (foukací harmonika, zpěv), slaví po celé Evropě úspěchy s hudbou starých Američanů. Letos v létě se například vedle Zahrady nebo Prázdnin v Telči chystají na festivaly do Polska nebo na akci Jazz in Ségur do Francie. Nové album, druhé studiové a celkově třetí, jim vyšlo v Německu a jmenuje se Music Of The Mississippi River. Přečtěte si část rozsáhlejšího rozhovoru, připraveného pro časopis FOLK.
Rozhovor s Ľubošem Beňou
Ľuboši, jaký máte recept na to, aby vaše interpretace starých písní zněla důvěryhodně?
Celý život jsem se snažil interpretovat tento styl hudby. I když nás bylo takových víc, většina hudebníků to po čase vzdala a začala se věnovat komerčnějším směrům. Já jsem se často setkával s názorem, že to, co hraju, není pravé autentické blues, a možná i to mě vyburcovalo k návštěvě amerického Jihu, abych si to na vlastní kůži vyzkoušel. Kromě toho, že interpretuji tento styl, mě zajímá i historie jeho vzniku, proč a z jakých důvodů se tato hudba hrála, v jakých podmínkách vznikala, protože i to je důležité pro interpretaci stylu, u kterého záleží především na pocitu a ne na technice hry. Je třeba použít všechny hudební prostředky a techniky k dosažení zvuku, který se přibližuje zvuku starých černochů. Sem patří nezaměnitelný zvuk rezofonické kytary, dnes už zapomenuté techniky hry na foukací harmoniku, charakteristika zpěvu a celkové interpretace skladeb. Evropská hudební škola nám v tomto případě nepostačí, neboť je technicky příliš dokonalá a klade velký důraz na přesnost rytmu a interpretace. Proto jen velmi málo akademiků a absolventů konzervatoří dokáže zahrát tradiční hudbu amerického Jihu, která se předávala jen ústním podáním. Ovšem recept na autentičnost je jednoduchý. V první řadě je třeba si důkladně naposlouchat materiál, v podstatě se jej naučit zpaměti, a potom jej zkusit interpretovat. Nepřidávat zbytečné „evropské“ komplikované melodie nebo harmonie. Postupovat tou úplně nejprimitivnější cestou, a interpretovat tedy to, co cítím ve svém nitru.
Nové album Music of the Mississippi River jste vydali v Německu. Od koho přesně přišla nabídka na jeho natočení?
Při našem koncertě v Berlíně nás oslovili zástupci německého vydavatelství Stormy Monday Records. Po vzájemné debatě jsme se dohodli na natočení nového alba v Německu, určeného pro západní trh.
Předchozí CD V kriminále jste nahrávali ve věznici v Mírově, tedy v úplně jiném prostředí, než je klasické studio. Bylo natáčení v Německu také něčím výjimečné?
Především bylo jiné tím, že se jednalo o studiovou nahrávku. Ale ne v tom pravém slova smyslu, protože jsme natáčeli živě jen na dva mikrofony, aby ve sterilním prostředí studia zachovala nějaká živá atmosféra. Úlohou nás muzikantů bylo nahrát materiál pro album. Všechno ostatní jsme nechali v rukou personálu studia, vydavatele a producentů. Protože neznáme mentalitu západního trhu, byla pro nás tato cesta asi nejlepším řešením.
Ty ses sám vydal po stopách svých hudebních hrdinů do oblasti Mississippi. Myslíš, že se Ľuboš Beňa jako muzikant a jako člověk po těchto výpravách nějak změnil?
Mississipskou deltu známe jen z knížek a příběhů. A i když jsem tam nenašel starého černocha na zápraží, který by hrál blues, je Delta stále místem, kde pumpuje srdce tohoto žánru. Je to už sto let od doby, kdy tam blues vznikalo, ale pohled na bavlníkovou plantáž a staré černošské vesničky v tobě zanechá něco, co se ani nedá popsat. Po návštěvě Mississippi jsem změnil názor na blues v tom smyslu, že jsem se stal více realistou a pochopil, že to, co bylo před 100 lety, není možné vrátit. Díky Bohu, protože jsem se tam v 50stupňovém horku a 60% vlhkosti vžil do kůže černocha pracujícího na plantáži, a vzal jsem si k srdci slova jednoho mississippského domorodce: Víš, chlapče, vždy hraj blues, ale nikdy je nežij!
Na minulém albu jste hlásali, že blues patří do kriminálu. Blues ale patří také do hospody. Co pijí a co jedí Beňa & Ptaszek na turné? Máte nějaký oblíbený bluesový recept?
Vzhledem k tomu, že řídím, moc na koncertech nepiju. A pokud ano, pak jen desetistupňové pivo. Matěj jako správný Ostravák někdy pije rum. Jídlo si nevybíráme. Jako správní bluesmani sníme všechno, co nám dají. Chutná nám hlavě francouzská kuchyně, i když Francouzi nemůžou pochopit, že já nevypiju láhev červeného vína před jídlem a nesním tunu sýra po jídle.
(Celý rozhovor vyjde v časopisu FOLK)