Mississippi Heat: Vložte do toho srdce!
Mississippi Heat je bluesová skupina z Chicaga, v jejímž čele stojí původem belgický hudebník a skladatel Pierre Lacocque. V telefonickém rozhovoru si s ním budeme povídat o foukací harmonice, o jeho oblíbených biblických postavách i o tom, v čem je blues po hudební stránce výjimečné. Skupina Mississippi Heat vystoupí 28. března 2017 v Praze v Lucerna Music Baru. Pořad poslouchejte v úterý 21. března od 19.15.
Úryvky z rozhovoru s Pierrem Lacocquem ze skupiny Mississippi Heat
Když jsem zakládal kapelu, chtěl jsem vzdát hold hudbě z Delty Mississippi, která měla pochopitelně velký vliv na chicagské blues. Kořeny chicagského blues sahají na Jih, jak jistě víte, tedy do oblasti Louisiany a Mississippi. A já jsem tedy chtěl Mississippi takto vzdát poctu. Navíc harmonice, tedy nástroji, na který hraju, se na jihu Spojených států říká „mississippský saxofon“. V Chicagu má harmonika přezdívku „harp“, tedy harfa, bluesová harfa. Ale na jihu je to „mississippský saxofon“… Chtěl jsem tedy názvem naší skupiny zdůraznit to, co je v pozadí elektrického chicagského blues, a to je Delta Mississippi. Slovo „heat“ do názvu vymyslel můj syn, kterému tehdy bylo devět let a který mi řekl: „Tati, co kdybys tu skupinu nazval Mississippi Heat?“ Takhle tedy vznikl název kapely.
Určitě mám raději zvuk, který přineslo do poválečného chicagského blues elektrické zesílení, a to přesto, že naše skupina s oblibou hraje i akustické skladby. Například na posledním albu máme tři nebo čtyři akustické písně postavené na zvuku harmoniky. V naší kapele se tedy snoubí akustická a elektrická podoba blues, i když já sám hraji na harmoniku raději přes zesilovač. Mám rád, když harmonika zní jako saxofon nebo jiný dechový nástroj. Líbí se mi intenzivní zvuk, jakého mohu dosáhnout díky zesilovači. Na druhou stranu si občas na koncertě rád zahraju akustické písně, v nichž harmonika zní naprosto čistě, prostě jako harmonika.
Harmonika je levná. Není tedy problém si ji koupit a navíc je snadno přenosná. Tedy svého času byly harmoniky poměrně drahé, ale německá firma Hohner začala vyrábět levnější modely. Navíc zvuk harmoniky velmi připomíná lidský hlas. Prostřednictvím harmoniky můžete plakat, ale můžete taky napodobit vlak a spoustu přírodních zvuků. Klavír má samozřejmě také bohaté zvukové možnosti, ale je špatně přenosný. S kytarou je to lepší, a proto právě kytara s harmonikou jsou dva nejoblíbenější nástroje v této hudbě. Z některých hráčů na harmoniku se později stali skuteční mistři, skutečně skvělí hráči. A tak se z harmoniky, někdejší hračky, stal skutečný hudební nástroj.
Mám rád různorodost. Například se mi nelíbí, když jsou si harmonikové party v jednotlivých skladbách příliš podobné. Každou píseň považuji za takové malé tajemství, každá píseň představuje svůj vlastní hudební svět. Rád čelím výzvě, aby každá píseň zněla jedinečně. Není to pochopitelně možné vždy. Pokud hrajete písně o vlaku a chcete tento zvuk vyjádřit, máte omezené možnosti. Ale snažím se o to, abych pokaždé přinesl něco nového. Na blues mám rád to, čemu se říká „blue note“, což jsou tóny, které zahrajete v jiném ladění než zbytek skladby. V blues tyto „blue notes“ znějí zvlášť oduševněle, jsou to tóny plné emocí, ať už je zahrajete na harmoniku, kytaru nebo piano. Přinášejí například mollovou náladu do durových stupnic mississippského i chicagského blues a to mě baví. Mám rád tóny, který dokážou vyjádřit bolest, a mám také rád, když hudba vyjadřuje hloubku. A tyto blue notes [blú nouts] mě emočně zasahují někde hluboko uvnitř. Když tedy píšu písně pro album, vždy používám i mollové tóniny, protože pro mne vyjadřují hloubku a mohou být součástí milostné písně, stejně jako písně smutné. Je to hudební prostředek, který je možné použít pro vyjádření mnoha různých druhů emocí.
Jako kapelník bych nepřipustil, kdyby některý z členů skupiny nepracoval s emocemi, ať už při zpěvu, nebo při hře. V takovém případě bych přerušil zkoušku a zakřičel bych: „Ne, ne, ne! Vložte do toho srdce!“ Píšu pro kapelu většinu písní a mám jasnou představu, čeho chci dosáhnout. Zpěvačka Inetta si volí svůj vlastní způsob interpretace a já jí tedy musím důvěřovat, že píseň přednese dobře. Ale rozhodně bych neschválil píseň, která by mě v jejím podání nudila. Kdybych měl někdy pocit, že Inettin zpěv není dostatečně oduševnělý, hned bych ji při zkoušce zastavil a zeptal bych se, jaký má s tou písní problém. Někdy totiž stačí jen změnit tóninu. Inetta je sice úžasná a umí zazpívat prakticky cokoli, ale v některých tóninách se zpívá obtížněji, pokud jde právě o vyjádření emocí. Takhle spolu tedy na písních pracujeme a ona do toho pochopitelně má co říci, stejně jako hráči na další nástroje – kytaru nebo klavír… Já jako kapelník kladu opravdu velký důraz na vyjádření emocí. I když hrajeme klidnou píseň, chci, aby kapela cítila, jaké emoce se v ní skrývají. A pokud to necítí, považuji to za své selhání.