Michal Prokop & Framus Five: Sto roků na cestě (recenze)

Michal Prokop je i ve svých 66 letech zpěvákem výjimečného hlasu, hlasu okonce zrajícího. V aktuální verzi jeho skupiny Framus Five hrají lidé jako Luboš Andršt, Jan Hrubý (kdysi dával Prokopovi dohromady nejslavnější fázi Framusu) nebo Jan Kolář, bicí obsluhuje zkušený jazzman Pavel Razím. Mezi hosty najdeme 75letého českého propagátora syntezátorů Petra Skoumala i o více než generaci mladšího Jana Kořínka, jednoho z našich nejlepších hráčů na hammondky, případně dvě členky vokální skupiny Yellow Sisters. Prostě elitní sestava, která zaručuje minimálně polovinu úspěchu.

Druhá polovina by mohla vězet v repertoáru, který zpěvák, respektive jeho dvorní skladatelé, ani tentokrát neošidili. Vše se zdá navazovat na předchozí výtečné album Poprvé naposledy. I tentokrát se jako autoři melodií střídají Jan Hrubý, Petr Skoumal a zpěvák sám (chybí pouze Luboš Andršt), autorem většiny textů je opět básník Pavel Šrut. Přesto si nemohu pomoci, ale tak silné písně jako Popěvek, Poprvé a naposledy nebo Láska je protijed z minulé desky na novince nenacházím (o Koleji Yesterday, Bitvě o Karlův most a Odjezdu vůbec nemluvím).

Michal Prokop je prostě zpěvákem par excelence, obklopil se špičkovými muzikanty (a na generaci zde opravdu nezáleží), sám umí psát a může se opřít o další dobré autory. Z takového spojení nemůže vzniknout špatné album, ale není to ani záruka „alba roku“. Proč jsem Sto roků na cestě ve svém osobním žebříčku za rok 2012 neměl na špici, vlastně ani nedokážu říct. Vždyť i takové detaily jako zpěv se sotva postřehnutelným, ale znatelným úsměvem (Silueta), jednoznačné hity typu Stodolní, naléhavý projev a bohaté aranže s výraznou dechovou sekcí desku kvalitativní tlačí směrem nahoru.

Možná jde o to, že desku dolů srážejí minimálně dvě drobnosti. Tou důležitější jsou tři texty Jana Laciny, o úroveň horší než nápady oplývající a řemeslně dokonalé texty Šrutovy. Lacina častěji pracuje s gramatickými rýmy a celkově je víc průměrným (pozor, nikoli špatným!) rockovým textařem než básníkem, jehož verše by zpěvák měl zhudebnit. Druhá drobná výtka se týká faktu, že po těch letech se Prokop jako zpěvák, ale především jako autor přece jen utápí v rutině a například píseň Někdy a někde je naprosto zaměnitelná s jeho starší tvorbou, aniž by ji čímkoli překonávala.

Ovšem pokud hledáte skvěle zazpívaný a zahraný, dobře vyprodukovaný a po všech stránkách kvalitní pop a rock pro dospělé, bez obav po novém Michalu Prokopovi sáhněte. Vždyť to, že zpěvák kdysi nazpíval Kolej Yesterday a Snad nám naše děti prominou, neznamená, že by musel o dvě až tři dekády později chrlit podobně silné hity a ještě z nich sestavit celé album. Na Poprvé naposledy bylo sice možná silných písní víc, ale i Sto roků na cestě je album kvalitní, silné a – až na zmíněné tři texty – vyrovnané. A má mimochodem výborný a vtipný obal.

Vydavatel: Joe’s Garage
Rok vydání: 2012
Žánr: rock
Celkový čas: 61:32