Joanna Connor: Zpívám proto, abych mohla hrát

Joanna Connor hrála v Chicagu s Buddym Guyem i v legendárních klubech Checkerboard Lounge a Kingston Mines. Fascinoval ji mix blues, R&B, soulu i gospelu, který byl pro tamní scénu typický. „Chtěla jsem být tam, kde se to děje. Chtěla jsem být součástí té kultury,“ říká. Významně ji ovlivnil Dion Payton, který „hrál styl, který byl něco jako setkání Santany se starým soulem“. Joanna dnes sama přiznává, že blues zůstává základem její hudby, i když do něj mísí další žánry.

Po letech koncertování přerušila v roce 2002 mezinárodní kariéru, aby mohla vychovávat děti, ale dál hrála pravidelně v klubu Kingston Mines. Návrat na světovou scénu přišel nečekaně – díky videu z koncertu, které se stalo virálním. „Byla jsem v supermarketu, když mi začal pípat telefon,“ popisuje situace, která vyústila ve spolupráci s kytaristou Joem Bonamassou. Následovala společná nahrávka 4801 Indiana Avenue a později album Best of Me, na němž hostují mimo jiné Josh Smith, Mike Zito nebo Jason Ricci. 

Connor v rozhovoru otevřeně mluví o tom, že chicagská bluesová scéna byla v 80. letech převážně mužská. „Musela jsem být tvrdá. Na chicagské scéně se ke mně nechovali mírně – spíš mě pořádně prohnali,“ říká. Přesto si dokázala vybojovat respekt. Dnes vnímá situaci pozitivněji – přibylo žen jako Samantha Fish, Ana Popović či Sue Foley – ale poměr zůstává nevyrovnaný: „Ženy tvoří možná jen deset, dvacet procent hudebního světa. A v blues obzvlášť.“

Joanna říká, že nikdy nepřemýšlí v žánrových kategoriích: „Vždy jsem cítila, že v hudbě je blues, i když není přímo klasické.“ Texty pro ni mají význam hlavně tehdy, když jsou osobní – často vycházejí z jejích zkušeností nebo pozorování. Vystupování chápe jako sdílení energie: „Zpívám proto, abych mohla hrát. Emoce přicházejí z hudební složky – z groove, ze sóla.“ Do budoucna by si přála zazpívat duet s Buddym Guyem, nebo spolupracovat s Ryem Cooderem, Taj Mahalem či jazzovým virtuosem Fareedem Haquem.