Jan Fic: Album Město odráží mou duchovní cestu

Rozhovor s bluesovým hudebníkem Janem Ficem

Honzo, poprvé jsme spolu byli v kontaktu v září 2014. Psal jsi mi do rádia o své kapele The Weathermakers: „Naše kapela je poměrně mladé těleso a našim hlavním cílem je dělat autentické blues ne ve smyslu kopírování starých písní z počátku minulého století, ale dávat původním myšlenkám a rytmům moderní kontext při zachování původního minimalistického ducha.“ S odstupem musím uznat, že je to velmi přesná charakteristika. Ale odkud se vůbec The Weathermakers vynořili?

Pocházím z vesnice Rybníky u Moravského Krumlova, ale po gymnáziu jsem odešel studovat do Brna. Poté, co jsem kvůli úrazu musel odejít z armády a nedokončil jsem vojenskou ekonomickou školu, našel jsem si práce a hrával jsem po hospodách a také na ulici. Na jedné akci v hospodě The Immigrant na Veveří jsem se seznámil s Jakubem Svobodou, který hrál na foukací harmoniku. Zkusili jsme to spolu, ale strašně nám to nešlo. Byli jsme ale vytrvalí, scházeli jsme se u mě doma, zkoušeli jsme hrát nějaké písničky, ale zapadlo to do sebe, až jsem jednou zahrál bluesovou dvanáctku. Tak jsme spolu hráli blues po ulicích a po hospodách, přidávali se k nám další lidé, až nás bylo moc a nemělo to žádný řád. Až v tom roce 2014, který jsi zmínil, se zrodila stálá sestava The Weathermakers, která hraje tak jako dnes.

V The Weathermakers jste hned začínali s autorskou tvorbou?

Když jsme začínali ve formě jamů po hospodách, hrávali jsme převzaté věci ve stylu Sonnyho Boye Williamsona a dalších klasiků žánru. Ale Kuba i já jsme postupně začali psát a nejprve jsme se snažili o anglické texty, které byly většinou poskládané z klasických frází. Bluesové texty mají dobrou prozódii a my jsme jejich kombinací vytvářeli texty nové. Ale v současných Weathermakers se do popředí čím dál více dostávají české písničky, které jsou uvěřitelnější.

V roce 2018 jsi překvapil velmi vyzrálým sólovým albem Město. Vznikaly některé písně až během nahrávání?

Ne všechny písně, které jsem sólově hrával, se mi na album tematicky hodily. Když už jsme natáčeli album, nechtěl jsem, aby bylo roztříštěné od písničkářského folku až po syrové blues. Musel jsem tedy dopsat další písně, které se tam náladou nebo tematicky hodily. Píseň Je čas vypadnout jsem například psal ve vlaku cestou k producentovi Martinovi Kyšperskému do studia.

Snažil ses více o hudební, nebo textovou sevřenost alba?

Šlo mi o příběh. Není to sice poznat na první a možná ani na druhý poslech, ale pro mě osobně má ta deska svůj příběh a svůj vývoj. Chtěl jsem do ní promítnout vše, co jsem tady v Brně dosud prožil. Není tam skoro nic konkrétního, všechno je to o pocitech a o tom, co se v člověku odehrává. Taková moje duchovní cesta… Nikoli přímo duchovní v křesťanském slova smyslu, i když se považuju za velmi věřícího člověka. Prošel jsem si spoustou momentů, kdy jsem váhal a přemýšlel, jak to je. Strašně moc jsem hledal a ne vždycky to bylo pěkné.

Jako sólista jsi na jaře 2018 uspěl v soutěži Blues Aperitiv a dostal ses na velký mezinárodní festival Blues Alive v Šumperku, kde jsi vystoupil loni v listopadu. Co to pro tebe znamenalo?

Bylo to neuvěřitelné. Když jsem před nějakými devíti lety zjistil, že Blues Alive existuje, připadal jsem si jako malý chlapeček, který stojí před katedrálou a říká si, jak je to úžasné a že chce dovnitř. Teď jsem tam tedy byl. Přišlo mi to skvělé, ale na druhou stranu jsem měl takovou trému, až jsem své vystoupení úplně pokazil. Ale užil jsem si to.

(Jedná se o úryvky z rozsáhlého rozhovoru, který vyšel na webu Brno – město hudby)